Když Ryszard Siwiec pozdě večer den před svým odjezdem do Varšavy, kde měl uskutečnit akt sebeupálení, položil na noční stolek nejstaršího syna Wita své hodinky, vyjádřil tímto gestem svůj odchod ze světa živých a zároveň z režimu doby, v níž mu bylo souzeno žít. Dnes už je nepochybné, že jeho sebeupálení před zraky tisíců lidí na protest proti brutální intervenci vojsk Varšavské smlouvy v Československu učinilo z Ryszarda Siwce nadčasový symbol. Stojí za krátkou analýzu, čeho konkrétně.
Každá skupina lidí, každá společnost či národ v sobě nosí nějaký vzor nebo vzory člověka, které jsou předmětem aspirací jejích členů. Určité vzory udávaly tón velkých epoch, jež je stvořily. Starověkému Řecku vděčíme za vzor mudrce filozofa, který zcela jistě oslovuje naši představivost i dnes. Starověký Řím nadiktoval pozdějším staletím vzor občana, Civis romanus. Středověk zformoval vzor rytíře. Z asketických prvních staletí křesťanství vzešel vzor světce. Další staletí nám přinesla vzor důstojného měšťana. Současná Amerika nám dala typ člověka, který si vlastní podnikavostí a nápaditostí dokáže zajistit blahobyt - selfmademan. Ať chceme, nebo nechceme, tyto vzory máme před očima a podle své životní situace se jim více či méně vědomě snažíme přiblížit.
Vzory můžeme nalézt již hotové, ale můžeme jejich přítomnost teprve zjišťovat, jejich jednotlivé rysy teprve odhalovat, tak jak tomu je nebo by mělo být v případě Ryszarda Siwce. Položme si otázku, zda člověk, který je v dnešních časech účasten veřejného života, a takový je dnes každý občan v demokratickém zřízení, potřebuje intelektuální poctivost. Odvahu jít ve svých názorech až do konce, bez ohledu na důsledky, ke kterým ho mysl dovede. Odvahu zavrhnout sebeklam, jenž nám jako protéza usnadňuje cestu životem.
Copak nepotřebujeme kritické myšlení, které nikoli náhodou potírá každý totalitní režim, které je však nutné v demokracii, kde by se člověk měl orientovat a volit z různých stanovisek, jež se rovnoprávně dostávají ke slovu?
A dále: Nepřipomíná nám náhodou Ryszard Siwiec, že politika není jen sférou slov, která je pro nás v době stovek televizních kanálů a rozhlasových stanic tak přirozená, ale činů, neboť pouze v této sféře se mohou uskutečňovat reálná vítězství ve veřejném životě? A dochází k tomu i tehdy, když je něčí čin dlouho utajen, ba dokonce zapomenut, až do okamžiku, který Češi tak geniálně vyjadřují svým heslem „Pravda vítězí“?
Není to nakonec tak, že čin Ryszarda Siwce, který byl nepochybně činem politickým, nás na chvíli přiměje k zamyšlení a závěru, že i přes naše každodenní nářky na politiku a politiky vlastně není mnoho oblastí lidského působení, v nichž se lze setkat s větší obětavostí, zásadovostí a důsledností než právě v politice? Ostatně právě politika dala lidstvu velmi mnoho hrdinů, které za jejich přesvědčení stihl mučednický osud, mnohaleté vězení, trest smrti, upálení na hranici.
Hudba pro Prahu 1968 Oscar Wilde v Portrétu Doriana Graye napsal, že „lidé dnes znají cenu všeho, ale hodnotu ničeho“. Nabízí se otázka, co by Oscar Wilde musel napsat v dnešní době, kdy se každodenní rozhovory jak Čechů, tak Poláků či jiných obyvatel západních zemí často soustřeďují převážně na problémy typu co jíst, abychom nepřibrali, kde strávit dovolenou nebo kde zaparkovat auto...
Proto by možná stálo za to využít tuto neděli, nedělní večer 7. září, přesně čtyřicet let poté, co Ryszard Siwiec položil hodinky na noční stolek svého syna, k poslechu koncertu Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu Hudba pro Prahu 1968. In memoriam Ryszard Siwiec v prostorách pražského Rudolfina. Aby se opravdovým činům opět navrátila jejich skutečná hodnota.
***
Ptejme se: Potřebuje člověk, který je dnes účasten veřejného života, intelektuální poctivost?
Ryszard Siwiec
Narozen 7. 3. 1909, absolvent Lvovské univerzity, obor ekonomie. Po obsazení Polska v roce 1939 opouští své zaměstnání na finančním úřadu a zapojuje se do akcí odbojové Zemské armády (AK). Po válce odmítne spolupráci s novým komunistickým režimem. Po násilném potlačení studentských stávek v Polsku v březnu 1968 sepisuje svou závěť, v níž vyjadřuje protest „proti totální tyranii zla, nenávisti a lži, které ovládají svět“. Hluboce prožívá invazi spojeneckých vojsk do Československa. Krátce poté, 8. 9. 1968, se na varšavském Stadionu Desetiletí polévá benzinem a zapálí, 12. 9. umírá. Roku 2001 mu Václav Havel udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka prvního stupně.
O autorovi| Maciej Szymanowski, ředitel Polského institutu v Praze
