Když zahlédneme v noci na opuštěném místě cizího člověka, z něhož vidíme s největším vypětím sil jen pouhou siluetu, zajímá nás, jestli se blíží, nebo vzdaluje. Výsledný dojem závisí na tom, zda silueta patří ženě, nebo muži.
U obrysů mužské postavy v nás převládne pocit, že se blíží, i když to není pravda. K tomuto závěru došel mezinárodní tým vedený psychologem Rickem van der Zwanem z australské Southern Cross University.
Vědci promítali dobrovolníkům počítačově animovaný snímek, na kterém se pohybovala lidská postava schematicky znázorněná světelnými body. Snímku chybělo pozadí, a tak nebylo na první pohled jasné, zda se k pozorovateli přibližuje, nebo se od něj vzdaluje.
Úpravou kontur postavy, změnou šířky ramena a štíhlosti pasu, dokázal van der Zwan v dobrovolnících vzbudit představu, že se na snímku pohybuje žena, nebo muž. Zajímalo jej, jak budou dobrovolníci vnímat pohyb lidí různého pohlaví. Výsledky byly překvapivé.
Čím ženštější kontury měla postava, tím spíše ji dobrovolníci vnímali, jako kdyby se od nich vzdalovala. Čím výraznější byly mužské rysy postavy, tím spíše vnímali dobrovolníci její pohyb jako přibližování. Strach se vyplácí aneb o výhodnosti klamu Tento trend byl patrný jak u mužských dobrovolníků, tak i u žen. Výsledky pokusů zveřejnil tým složený z australských, belgických a kanadských vědců v předním vědeckém časopise Current Biology. Ze studie vyplývá znepokojující otázka: Proč nás smysly klamou? Van der Zwan se domnívá, že je to důsledek evoluční adaptace, a říká: „Přibližování mužské postavy může spíše signalizovat nebezpečí.“ Při střetu s cizím člověkem je velmi ošidné spoléhat na vlastní smysl a tipovat si, zda se potenciální protivník vzdaluje, či blíží. Vyplatí se počítat s nejhorším a být příjemně překvapen, pokud se obavy nenaplní. Náš mozek nás proto při spatření mužské siluety důrazně varuje, že se budeme možná muset poprat nebo prchnout. To je přijatelná cena za „falešný poplach“ v případě, že se cizí muž vzdaluje. Pohyb ženy mohl být životně důležitý pro dítě, které bylo odkázáno na péči matky a nesmělo se od ní na delší dobu oddělit. Pro potomka nejnebezpečnější situace by nastala, kdyby se matka od dítěte vzdalovala, a ten si přitom její pohyb mylně vyložil opačně jako přibližování. Pak by zůstal sedět na místě a marně čekal, místo aby matku následoval. Pokud však mozek dítěti za všech okolností signalizuje, že se ženská silueta vzdaluje, pohání to dítě k tomu, aby se vypravilo v matčiných stopách. Jestli mu jde matka v ústrety, nic zlého se nestane.
