Trh ale teď naslouchá hlavně hlasům z Německa. Řecké úroky vyskočily poté, co ministr hospodářství Rainer Bruderle zopakoval, že nebude žádná záchrana ani posun k evropské ekonomické vládě. „Několik evropských zemí předvádí nebezpečné slabosti. Ty mohou mít fatální následky pro všechny země eurozóny,“ řekl Bruderle. Navzdory tomuto varování si ale podle něj musí každý své problémy vyřešit sám. A ukazuje se, že investoři berou výstrahu vážně. „Německo nemá náladu sahat hluboko do kapsy kvůli těm, koho považuje za rozmařilé jižní sousedy,“ míní George Soros.
Na trhu panuje nervozita, protože zprávy o záchraně si teď navzájem protiřečí. Le Monde koncem týdne napsal, že Francouzi s Němci už probírají, jak pomoci Řecku, aby se vyhnuli záchranné misi Mezinárodního měnového fondu v Aténách. „Pro eurozónu je to věc důvěryhodnosti. MMF by si mohl diktovat měnové podmínky,“ cituje deník zdroj z evropských finančních kruhů. Paříž i Berlín spekulace Le Monde okamžitě odmítly, nicméně není pochyb, že jistá část politiků hledá správný čas pro záchranu Řecka. Je zřejmé, že Evropská unie je názorově silně rozdělená. Jean-Claude Juncker, předsedající ministrům financí eurozóny, je zastáncem pomoci a spolu se spřízněnými stoupenci integrace doufá, že tím EU postrčí blíž rozpočtové unii.
Naráží ale na tvrdý odpor v Berlíně a na německý blok v Evropské centrální bance. Objevují se zprávy, že Německo záměrně tlačí krizi dopředu, doufajíc, že ostatní země Club Med se pustí do reforem dřív, než bude pozdě. Pokud to tak je, sází Němci na velmi riskantní strategii. Německé banky mají nakoupeno hodně řeckých, španělských i portugalských dluhů.
Ekonomové varují, že úrok přes sedm procent Řeky dlouhodobě zničí. Atény si letos musí půjčit na své dluhy 53 miliard eur.
Tim Congdon z Mezinárodního měnového výzkumu upozorňuje, že bohatí Řekové mohou ztratit důvěru, že to země ustojí. a začít převádět peníze do zahraničí. Přesně to se stalo v Mexiku za „tequilové“ krize v letech 1994–1995. To by okamžitě rozjelo sebenaplňující se bankovní krizi.
Bankéři, marxisté slídící po bonusech, The Times, Anatole Kadetsky Stephen Hester, šéf znárodněné Royal Bank of Scotland, tento týden pokorně přiznal, že dokonce i matka a otec považují jeho bonus 10 milionů za neúměrně vysoký. V již méně citové výpovědi ale zdůraznil, že jeho je tisíckrát nižší než peníze, které ušetřil. Banka se rychle zotavuje a vláda ji bude moci znovu privatizovat výrazně dříve, než původně doufala. Banky v celém světě teď vydělávají rychleji, než loni prodělávaly. Jsou snad lidé jako Hester finanční géniové, kteří si svůj luxusní bonus zaslouží? Banky bohužel za dobré výsledky vděčí mnohem víc měnové politice než finanční genialitě talentovaných bankéřů. Jak ale přimět vedení, aby investovalo peníze zpět do byznysu, místo aby se vyplatily na přehnaných ředitelských bonusech? Banky bohužel stále přežívají jako staromódní, zaměstnanci řízené firmy, kde jsou logicky na prvním místě zájmy pracujících. Starší čtenáři si vzpomenou, že takto v šedesátých letech fungoval slavný jugoslávský model, kombinující byznys se sociální spravedlností. Osmdesátá a devadesátá léta ale přinesla vítězství kapitálu nad prací skoro všude. S ironickou výjimkou bank. Tam stále zaměstnanci triumfují nad majiteli. Vlády teď musí ze City a Wall Streetu odstranit poslední bašty marxistické moci pracujících.
Zabij všechny bankéře, Wall Street Journal Není to tak dávno, kdy finančníci vládli pompéznímu sletu globální ekonomické elity ve švýcarských Alpách. Neoficiálním tématem letošního Světového ekonomického fóra v Davosu se ale zdá být „Nejdřív zabij všechny bankéře“.
Útoky míří ze všech stran, stěžuje si evropský šéf Morgan Stanley Donald Moore, osamoceně postávající v rohu pročítaje si tabulky v hlavním kongresovém centru Global Village Cafe. Když letitý harcovník davoských sletů dostane otázku, která společenská skupina byla v minulosti stejně nepopulární, v odpovědi nezaváhá: „Teroristé!“
