Řekové si samozřejmě svou krizi uhnali sami. Část viny ale padá i na Ameriku. Je to nežádoucí účinek její politiky slabého dolaru, kterou se v posledních letech snažila podporovat vývoz a pracovní místa. Tím loni poslala euro na historické rekordy a přispěla k evropské krizi. Teď se to otáčí. A je otázka, jak dlouho budou Američané bez protestů tolerovat sílící dolar. Záleží to hlavně na vývoji nezaměstnanosti. Bez práce je stále desetina Američanů.
Řecká tragédie, která změnila Evropu Wall Street Journal Simon Johnson, Peter Boone Nefunkční řecká ekonomika je centrem záchrany, která může být katastrofální pro celý kontinent i zbytek světa. Řecko promarnilo obrovskou příležitost, kterou mu přinesla evropská integrace a nízké úroky na německé úrovni, které si to v posledním desetiletí mohlo dovolit, Nepřinesly nic jiného než další schodky a prohlubování státního dluhu.
Evropa vstupuje nepřipravená do velmi vážné ekonomické krize. Slabé hospodářské oživení může velmi snadno zkolabovat kvůli neudržitelným státním dluhům ve slabších zemích. Evropská periferie byla dlouho zranitelná. Od začátku finanční krize v roce 2008 dokázala až donedávna přežívat díky půjčkám od Evropské centrální banky.
Před pár týdny se ale ukázalo, že se guvernér Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet a jeho němečtí stoupenci rozhodli tyto implicitní dotace Řecku utnout. Němci už byli unavení a nechtěli dál podporovat zadlužené země, které se podle jejich názoru samy dost tvrdě nesnaží. Je logické, že poté začali investoři dávat ruce pryč od řeckých dluhopisů. A nejen od řeckých. Na řadě je Portugalsko a Španělsko. Trhy ale můžou odepsat i Irsko a Itálii. A úplně jisté si nemůže být ani Rakousko nebo Belgie.
Francie s Německem daly dohromady neurčitý záchranný plán. Řecko musí seškrtat platy ve veřejných službách a další výdaje. Není divu, že řečtí odboráři už jsou v ulicích. Kdyby měly Atény vlastní měnu, bylo by vše jednodušší. Její kurz by oslaboval, stejně jako od začátku krize v roce 2008 oslabuje britská libra. To by snížilo cenu práce a pomohlo zemi udržet konkurenceschopnost. Jenže nic takového není možné, protože zasažené periferní země mají euro. Nezbývá proto nic jiného než snižovat platy a veřejné výdaje. Naposledy jsme takové rozpočtové škrty viděli, když byly země svázány zlatým standardem. Výrazně to tehdy přispělo k velké depresi v roce 1930.
Mezinárodní měnový fond byl po druhé světové válce založen právě proto, aby pomáhal zemím v nesnázích v návratu k rovnováze. Vznikl jako společná instituce západní Evropy a Spojených států. Evropané tradičně vybírají jejího šéfa. Fond sídlící tři bloky od Bílého domu je pro ně ale institucí amerického vlivu. Pomoc Řecku by proto byla chápána jako invaze do Evropy.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy má navíc osobní důvod držet MMF co nejdál. Šéf fondu Dominique Strauss-Kahn bude nejspíš jeho vyzyvatelem v příštích prezidentských volbách. Sarkozy by proto nedovolil, aby fond hrál státnickou roli v jeho sféře vlivu.
Co se tedy dá dělat? Jednou z možností je přiznat, že eurozóna ve své současné podobě nemá smyl. Takové rozhodnutí v řádu týdnů nikdo neudělá, ale tvrdé poznání reality k němu může směřovat. Cena jižní záchrany Expansión Francouzská banka BNP Paribas ve své nejnovější studii tvrdí, že záchranou Řecka nic nekončí. Hned po ní přijde mnohem dražší Španělsko. A už rovnou propočítává, na kolik odvrácení státního bankrotu na periferii eurozóny přijde. Španělská záchrana by stála 200 miliard eur (5,2 bilionu korun, což je pro představu o třetinu víc než roční výkon celé české ekonomiky). Za Portugalsko by se platilo 30 miliard eur, za Irsko 35 miliard. Celkově by záchrana ohrožených zemí PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko) přišla na 320 miliard eur. To jsou celá 3,5 procenta HDP eurozóny.
