Novým pokusem, jak zajistit větší stabilitu eurozóny, se stal trvalý záchranný deštník, z nějž by státy eurozóny mohly zachránit zemi, která se dostala do neudržitelné dluhové krize. Smysl tohoto kroku je zřejmý: riziko volného pádu některého potápějícího státu se zdálo pod vlivem zkušenosti s bankou Lehmann Brothers tak velké, že se Unie raději uchýlila k nestandardnímu „vyplácení“ předlužených států. Důležité pro rozpočtově odpovědné země (za podpory české vlády) bylo, že se tento nový mechanismus použije jen tehdy, pokud nebude jiné řešení. Rozhodně je nutné bránit tomu, aby odpovědné státy trvale platily na ty rozmařilé.
Přestože uvedený deštník bude omezen jen na nezbytné případy, je zřejmé, že jde o posun směrem k „dluhové unii“, v níž jedni ručí za dluhy druhých. Tato neúprosná logika je ostatně skryta v samotné podstatě současné měnové unie. Nejde tu o solidaritu bohatých s chudými, ale odpovědných s nezodpovědnými. Je proto plně pochopitelné, když ti odpovědní od těch ostatních za své příspěvky chtějí protislužbu (když už nemají moc nad jejich fiskální politikou): závazek, že budou své ekonomiky reformovat tak, aby u nich ke krizi již nemohlo tak snadno dojít. Pakt pro euro je tak spíše sňatkem z rozumu. Osobně rozumím motivům mých evropských kolegů, kteří přišli s návrhem paktu. Nemají-li trvale finančně přispívat na některé nekonkurenceschopné ekonomiky, je pro ně východiskem snaha o posílení kontroly nad jejich celkovou hospodářskou politikou. Jednotlivé navrhované priority (podpora konkurenceschopnosti, zaměstnanosti, fiskální a finanční stability) jsou velmi blízké mé vládě. Logická jsou i kritéria pro měření jejich dosahování (jednotkové náklady práce ve vztahu k její produktivitě, přizpůsobení věku odchodu do důchodu atd.). Totéž platí i pro většinu doporučovaných opatření (ta navíc nejsou závazná – každý stát paktu má právo si zvolit, k čemu se zaváže).
Jistým problémem jsou bezpochyby daně. Přestože pakt přímo jednotnou daňovou sazbu nebo konsolidovaný základ nezavádí, otevírá cestu k takovému kroku v budoucnu. Přitom pochybuji, že právě sjednocení (rozuměj zvýšení) sazeb korporátní daně by pomohlo naší konkurenceschopnosti. Nejasný je také právní základ paktu, který se neopírá o konkrétní ustanovení Lisabonské smlouvy, a tudíž i role evropských institucí v něm.
Žádná dvourychlostní Evropa Jistě bude dobré počkat, jak bude pakt fungovat. Domnívám se, že odpovědná vláda by nejprve měla prodiskutovat s parlamentem, zda se bude zavazovat na mezinárodní úrovni k něčemu, co může splnit právě a jen parlament. Portugalská zkušenost ukázala, že je zcela nezodpovědné zavázat se slavnostně před ostatními evropskými státy, aniž by to předem projednala se zákonodárci. Vláda obdržela finální návrh paktu před týdnem. Skutečně ti, kteří dnes kritizují vyčkávací přístup, chtějí, aby se vláda napevno navenek zavázala například ke konkrétní podobě důchodové reformy, finanční ústavy či daňového systému? Právě to by podle paktu musela udělat, neboť společné cíle musí každá vláda doprovodit vlastními reformními kroky. A z nich by vláda následně nemohla slevit ani milimetr. Zejména ti, kteří dnes vytýkají vládě, že své reformy dostatečně nediskutuje, by si měli uvědomit, že těžko mohou chtít, aby se k nim rovnou zavazovala navenek.
Mimochodem žádná „dvourychlostní“ Evropa v tuto chvíli nevzniká (nehledě na to, že EU má již dnes celou řadu vícerychlostních prvků). Celý pakt bude fungovat tak, že se státníci sejdou jednou za rok, aby si po jednání Evropské rady během půlhodinky řekli, jak kdo plní své závazky. Navíc pevně věřím, že Česká republika bude v reformách dokonce rychlejší než ostatní evropské státy. Přitom jsem přesvědčen, že nejlepším příspěvkem pro stabilitu eura je posilování původních principů volného trhu v EU. Návrat k nim považuji momentálně za hlavní prioritu našeho působení v Unii.
***
Přestože uvedený deštník bude omezen jen na nezbytné případy, je zřejmé, že jde o posun směrem k „dluhové unii“, v níž jedni ručí za dluhy druhých. Nejde tu o solidaritu bohatých s chudými, ale odpovědných s nezodpovědnými.
Skutečně ti, kteří dnes kritizují vyčkávací přístup, chtějí, aby se vláda zavázala například ke konkrétní podobě důchodové reformy, finanční ústavy či daňového systému?
O autorovi| PETR NEČAS, předseda vlády ČR
