Světový rekord v zadržení dechu pod vodou je od 8. června letošního roku v držení francouzského profesionálního potápěče Stéphana Mifsuda. Ten vydržel bez hnutí pod vodou neuvěřitelných 11 minut a 35 vteřin.
Jednalo se tak v podstatě o splývání (oficiální název disciplíny je statická apnea), při kterém jeho tělo omezilo spotřebu energie na minimum. Při soutěžích v nádechovém potápění jsou časy mnohem kratší a náročnější. Například Martin Štěpánek, současný držitel světového rekordu v disciplíně zvané konstantní zátěž (kdy se závodník snaží dosáhnout co největší hloubky vlastními silami bez ručkování po laně), se během svého nejlepšího oficiálního pokusu prodral do hloubky 122 metrů během 3 minut a 52 sekund. O zátěži, které je lidský organismus při takovém výkonu vystaven, svědčí výmluvně fakt, že zhruba desetina účastníků mezinárodních závodů v potápění je diskvalifikována, protože po vynoření ztrácejí kontrolu nad svým tělem nebo upadají do bezvědomí.
Potápěči pod švédským drobnohledem Johan Andersson z university v Lundu a jeho kolegové vyšetřili devět dobrovolníků z řad potápěčů poté, co tito sportovci zadrželi dech v průměru na pět a půl minuty. Rozbory odhalily celkem očekávaný pokles hladiny kyslíku a vzestup koncentrace oxidu uhličitého v krvi. Vedle toho však většině potápěčů v krvi citelně stoupla koncentrace
Špičkový sportovní potápěč zadrží dech na několik minut a ponoří se do úctyhodných hloubek, ale podle švédských lékařů tím riskuje poškození mozku.
proteinu S100B. Ten se uvolňuje z nervových buněk při poškození mozku.
Během deseti minut po vynoření stouply hladiny proteinu S100B v krvi potápěčů o 37 procent. K normálu se vrátily až po dvou hodinách. Vědci nechali zadržet dech na maximální dobu i dobrovolníky, kteří se potápění nevěnují. U těch se hladiny proteinu S100B v krvi nijak neměnily.
Vzestup hladiny S100B u potápěčů byl mnohem nižší než u lidí, kteří utrpěli závažné poškození mozku. V těchto případech se koncentrace proteinu zvyšuje na několikanásobek obvyklých hodnot a zvýšení trvá mnohem déle. U potápěčů také hladina S100B během dvou hodin vždy poklesla k normálu. U zraněných vzestup hladin S100B kulminuje teprve 24 hodin po zranění mozku.
Příliš prostupná hranice mezi „tělem a duší“ Přesto švédští lékaři nepovažují zdravotní stav sportovních potápěčů za dobrý. „Zadržování dechu na delší dobu narušuje mozek a následky jednotlivých ponorů se zřejmě sčítají,“ říká Johan Andersson.
U potápěčů dochází postupně k narušení cév v mozku. Jejich stěna má u zdravého člověka sníženou propustnost. Vytváří tzv. krevněmozkovou bariéru, jež nedovoluje mnoha molekulám pronikat z krve do mozkových buněk. Díky ní je mozek chráněn před škodlivými látkami, jež se nám dostávají do těla.
Potápěči mají stěny mozkových cév prostupnější. To se projeví přechodem S100B z mozku do krve. Zároveň však mohou do mozku pronikat z těla látky, jež jsou s to poškozovat nervové buňky.
Zvýšení koncentrace potenciálně nebezpečné bílkoviny S100B v krvi není jenom výsadou potápěčů. Sportovní lékaři zaznamenali tento příznak poškození mozku po namáhavých výkonech také u vyznavačů vytrvalostního běhu nebo dálkového plavání.
