Dnes o výuce dějepisu na středních školách Tři pětiny českých středoškolských studentů nemají dost informací o poválečných dějinách, další pětina své znalosti nedokáže ani posoudit, zjistila v průzkumu společnost Člověk v tísni. Ministr školství Ondřej Liška chce situaci napravit a testuje nové osnovy dějepisu, které se soustředí na vývoj moderní společnosti zhruba posledních dvou set let. Podle ministra je také důležité, aby měli studenti možnost setkávat se s „pamětníky historických událostí“.
Vytěsňování poválečných dějin ze školní výuky má několik příčin. Tou první je marginalizace celého dějepisu v procesu vzdělání. Podle Asociace učitelů dějepisu nebylo tomuto předmětu od roku 1918 s výjimkou nacistické okupace nikdy věnováno méně hodin než dnes. A „kuchařka“ ministra Lišky počítá s dalším snížením, povinný dějepis by měl být pouze v prvních dvou ročnících gymnázií! Zdá se, že znalost historie představuje v dnešní době nadbytečný luxus, snad proto, že nepřináší penězi okamžitě vyčíslitelný zisk (podobně jsou na tom i další humanitní obory).
Poválečné dějiny zůstávají také pro mnoho učitelů kontroverzní, protože jsou zároveň i „pamětníky“. „A co jste dělal tehdy vy, pane učiteli,“ to je otázka, které se zřejmě řada dějepisářů snaží vyhnout tím, že výklad dotáhne jen do roku 1945 či 1948.
Česká společnost je v hodnocení minulého režimu rozpolcená: Podle posledního šetření agentury STEM si stále ještě skoro čtvrtina lidí myslí, že komunistický režim byl lepší než současný, a další pětina oba systémy hodnotí nastejno. Dá se očekávat, že mezi učiteli dějepisu bude tento poměr příznivější, naopak pokud by byl průzkum prováděn jen v generaci rodičů a prarodičů dnešních studentů, procento nostalgiků by se určitě ještě podstatně zvýšilo. Navíc ani ti, kteří si myslí, že demokracie a kapitalismus jsou lepší, nemusí mít zároveň špatné vzpomínky na dobu komunismu. Měli bychom si přiznat, že rozsáhlá část populace si žila v komunistickém režimu skvěle, a v demokratickém ještě lépe. Jedna z nejzajímavějších interpretací listopadu 1989, s níž přišel již v roce 1991 sociolog Ivo Možný, odpovídá na otázku „proč tak snadno“ poukazem na zájem ředitelů a náměstků státních podniků, předsedů JZD a středních funkcionářů všech ranků materializovat svůj sociální kapitál.
Mluvit o komunistickém režimu tedy vždy znamená vstoupit do prostoru, v němž spolu soupeří různé pravdy a odlišné vzpomínky. Ano, komunismus byl „příběhem bezpráví“, ale měl zároveň také mnoho dalších dimenzí. A v dějepise by se o všech mělo co nejsvobodněji mluvit.
Výuka dějepisu byla doposud vždy závislá na pravdě vítězů. Nejde jen o komunistický ideologický výklad minulosti, v němž vše, co odporovalo vládnoucímu dogmatu bylo zcenzurováno nebo překrouceno. Jak dlouho ale trvala třeba rehabilitace českých vojáků, kteří za první války bojovali v rakouských uniformách „za císaře pána“?
Má-li ale dějepis nějaký smysl, pak právě v tom, že ukazuje relativitu všech historických pravd, nabízí pohledy poražených a vybízí studenty k vlastnímu kritickému myšlení. Proto by do škol měli chodit na besedy nejen členové Konfederace politických vězňů, ale třeba také bývalí pohraničníci z Klubu českého pohraničí. Nemějme strach, že by si studenti s pomocí svých učitelů nedokázali vybrat.
***
Přiznejme si, že část populace si žila v komunistickém režimu skvěle, a v demokratickém si žije ještě lépe
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
