Své sehrálo i to, že autor se zde vyznával ze svého kréda, z toho, k čemu se jako adolescent vztahoval v normalizační šedi. Hvězdy tak přesně vystihly kolorit času prodchnutého závanem svobody, že oslovily nejen generaci, která jej zažila v dětském věku, ale i skutečné pamětníky. Hanácké Hvězdy jsem viděla čtyřikrát: s něžnou Jitkou v podání Johanky Rusínové, která předčasně zemřela, a pak už nešlo ve Hvězdách pokračovat. Pamatuju báječnou Danu Polákovou a její mazlivě erotickou recitaci básně o lavórkách a kreaci a la Marilyn Monroe nebo hipísačku Irenu v ironicky stoickém podání Marie Ludvíkové. Ještě si dokážu přivolat ten zvláštní pocit, když mezi diváky a herci v mlžném oparu prošel Jim Morrison a zachraptěl „killer on the road“ a pak už bylo slyšet jen dunění tanků.
Pavel Šimák na Fidlovačce šel hlavně po tom, aby se konala co největší řachanda, a trefil se do toho nejprůměrnějšího diváckého vkusu. Hvězdy přetvořil v obyčejnou komedii, čímž se také nepříjemně odhalila jejich kostra a vylezly dráty. Ukázalo se, že bez onoho vnitřního oprávnění, které dodávalo atmosféru a autenticitu, je děj chatrný, vlastně jde jen o pásmo s šlágry. A v druhé půlce Šimákovi už ani nedržel pohromadě, vyráběl jen nastavovanou kaši. Pár vtipů pochopitelně fungovalo dál, zejména karikaturní linka se soudruhy: výborný je okresní stranický koryfej Zdeňka Palusgy s obličejem jako tesaným z kusu žuly či sovětský generál Krutov v žoviálně imperiálním provedením Pavla Nečase. Další problém je až překvapivý: kromě Ivy Pazderkové, která hraje i zpívá výborně, skoro všechna děvčata mají více či méně potíže s intonací. A hlavně tyhle Hvězdy nemají duši - autorské divadlo je vázané na konkrétní klima a herce a jen výjimečně se může zopakovat.
***
Karel David a kolektiv: Hvězdy na vrbě
Režie: Pavel Šimák Hudební nastudování: Ondřej Brousek Divadlo na Fidlovačce, prem. 4. 3.
