Možná si někteří čtenáři vzpomenou na dvě velké plastiky, které stávaly v 90. letech na Stájovém dvoře Pražského hradu (což je komorní nádvoří v areálu Královské zahrady při severním vstupu na val Prašného mostu). Byly tam umístěny v létě roku 1991 jako poutače na výstavu amerického výtvarníka, architekta, teoretika a pedagoga Johna Quentina Hejduka (1929–2000), která byla instalována v nedaleké renesanční Míčovně.
Šlo vlastně o šestimetrové dřevěné a sololitové makety plastik, věnovaných památce Jana Palacha. Jedna se jmenovala House of the Suicide (Dům sebevraha), druhá House of the Mother of the Suicide (Dům sebevrahovy matky). Hejduk je vytvořil, inspirován básní Davida Shapira, která byla také u obou soch na panelu umístěna i v českém překladu. Makety měly být předlohou pro definitivní kovové sochy a Hejduk je věnoval hlavnímu městu.
Byl to velkorysý dar, neboť John Hejduk je řazen k nejvýznamnějším osobnostem moderního umění a architektury. Tento newyorský rodák studoval na prestižní škole Cooper Union, ale také na Harvardově univerzitě. Pracoval v ateliéru architekta Ieoh Ming Peie a v roce 1965 si otevřel vlastní studio. O dva roky později se zúčastnil legendární výstavy pěti amerických architektů v newyorském Muzeu moderního umění MoMA (spolu s Richardem Meierem, Charlesem Ghwatneym, Peterem Eisenmanem a Michaelem Gravesem). Od roku 1975 až do své smrti pak byl děkanem Irwin S. Chanin School of Architecture na Cooper Union – soukromé škole, kde se ovšem školné neplatí, zato dostat se tam je snem každého amerického studenta, který se ovšem splní jen těm nejnadanějším.
Konstrukce z různých materiálů připomínající podivuhodné domy Hejduk byl autorem řady plastik, které stojí na pomezí mezi výtvarným uměním a architekturou. Jsou to konstrukce z různých materiálů, které připomínají podivuhodné domy a nesou v sobě složitou symboliku. Sem patří například Dům hudebníka (1983) nebo také oba „domy“, které byly vystaveny v Praze. Významná je i Hejdukova literární a malířská tvorba. K architektonickým realizacím patří dva objekty v Berlíně: Věžový dům v Kreuzbergu a domy ve čtvrti Tegel (oba 1988) nebo Wall House II, postavený v nizozemském Groningenu až po Hejdukově smrti.
Sám jsme se setkal s Johnem Hejdukem u příležitosti pořádání naší výstavy Josip Plečnik – Architektura pro novou demokracii, kterou jsme na jeho přání instalovali přímo v prostorách školy Cooper Union ve čtvrti Lower East Side na Manhattanu. Starý pán Plečnikovu tvorbu obdivoval a zamiloval se také do Prahy, kterou navštívil u příležitosti své výstavy a přednášky v tehdejším Klubu architektů. Moc si přál, aby byly dle maket jeho soch v Praze vyrobeny definitivní plastiky. Zdálo se, že se to nakonec podaří: architekt Václav Králíček vyhrál soutěž na nový design Palachova náměstí a zakomponoval ve svém návrhu Dům sebevraha a Dům sebevrahovy matky do parčíku u Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Od té doby už uplynulo několik let a na náměstí se stále nic neděje – jen ošklivý větrák podzemních garáží pomalu zarůstá vegetací. Nyní se objevila další možnost v souvislosti se stavbou nové Fakulty architektury ČVUT v Dejvicích. Autorka stavby Alena Šrámková získala souhlas k výrobě a osazení soch přímo od Hejdukovy dcery Renaty, docentky dějin umění na Arizonské státní univerzitě. Plastiky by se tak přece jen mohly v naší metropoli objevit v dejvickém kampusu. Bylo by to skvělé nejen proto, že by tím areál získal dílo světoznámého umělce, ale i pro připomínku Palachova činu a jeho rezonanci v zahraničí.
Metropole je plná vyložených kýčů i neprofesionálně zvětšených modelů A konečně: špatných soch, osazených po roce 1989, máme v Praze až nezvykle mnoho, od vyložených kýčů, jako je plastika Anny Chromé na Senovážném náměstí, přes kontroverzní Preclíkův Prapor na Klárově až po neprofesionálně z modelů zvětšené a ještě hůře nainstalované sochy Antonína Dvořáka a Edvarda Beneše před Rudolfinem, resp. Černínským palácem. Naší metropoli však – až na nečetné výjimky – stále chybějí kvalitní soudobé nefigurativní plastiky, která dotvářejí obraz prostranství, sadů a náměstí a s nimiž se setkáme prakticky v každém městě na západ od našich hranic.
Přitom nelze říci, že by tu byl nedostatek sochařů, kteří by taková díla nezvládli. Stačí se podívat na expozice Aleše Veselého v Litomyšli nebo Václava Ciglera v Sovových mlýnech a u Kramářovy vily, mám-li jmenovat alespoň dvě nejznámější klasiky. Oba mají mimochodem nespočet stálých instalací od západní Evropy až po Japonsko. Ze zahraničních umělců byl dokonce hostem magistrátu světoznámý izraelský sochař Dani Karavan, ovšem zakázku v metropoli nakonec nezískal.
Aby celá záležitost s umístěním Hejdukových soch opět nevyšuměla do ztracena, ujala se jí Nadace české architektury, která bude hledat sponzory na jejich výrobu (a ta by neměla být příliš nákladná). Na realizaci bude dle přání paní Renaty Hejdukové dohlížet prof. Jim Williamson z Cornellovy university. Držím palce!
***
U minulého článku Zdeňka Lukeše (Dobře utajený cukrovarníkův dar, Orientace LN 19.
září) jsme neuvedli, že autorkou fotografií byla Ester Havlová. Autorce i čtenářům se omlouváme.
O autorovi| Zdeněk Lukeš, architekt a historik
