Pražské jaro mělo letos několik jednoznačných vrcholů. Pokud by měla padnout tři konkrétní jména, budou to Alfred Brendel, Edita Gruberová a Jiří Bělohlávek.
Všechny očekávané koncerty očekávání naplnily, dalších překvapení bylo poměrně málo.
Zralé umění sopranistky Edity Gruberové nemá v dnešním operním světě obdoby a je dobře, že se ho mohla dotknout i Praha. Klavíristé Alfred Brendel a Ivan Moravec si do vysokého věku podrželi to nejlepší ze svého umění. Všichni tři ztělesňují velkou hudební epochu, která pomalu končí. Vedle toho jsme slyšeli několik skvělých hudebníků na počátku dráhy – nejvíc se zapsala houslistka Julia Fischer –, z nich i několik českých.
Ale našlo by se i pár předvídatelných zklamání, jako byl klavírista Vitalij Berzon či dvojice Václav Hudeček a Jan Páleníček v Brahmsově Dvojkoncertu. Bylo naopak velkou radostí zažít Jiřího Bělohlávka s BBC Symphony Orchestra v opravdu světovém lesku a jemně aristokratický zvuk Hallé Orchestra Manchester s dirigentem Markem Elderem.
Jinak je ale hostování umělců střední generace, která dnes určuje kurz na světových pódiích, v Praze vzácností. A z počínání Petrohradské filharmonie i některých dalších souborů je cítit, že to byla jen jedna z mnoha zastávek dlouhého turné.
Koncerty České filharmonie letos zaujaly díky osobnostem sólistů, FOK i SOČR se představily v solidní formě – skutečně velké zážitky jsou ovšem zásluhou především zahraničních orchestrů.
Je to jistě i tím, že Pražské jaro drahá hostující tělesa zodpovědně vybírá a nepočíná si jako Pražský podzim, který zve regionální orchestry ze všech koutů světa a tváří se jako „festival světových orchestrů“. Zároveň si pokaždé neradi připouštíme, že naše orchestry dnes nejsou světovým špičkám vážnou konkurencí. Jakkoli se pyšně považují za jediné povolané interprety české hudby, vždycky je někdo usvědčí, že realita je jinde. Také nejlepší sólisty, jako byl vloni Thomas Hampson nebo letos barytonista Gerald Finley, tu máme jen proto, že jsou součástí zájezdového balíčku významných hudebních těles.
Dilema závěrečného koncertu V roce 2003 pořadatelé oznámili, že tradice uvádění Beethovenovy Deváté končí a že se na závěr festivalu bude sahat k Dvořákovi. Hosté letošního závěrečného koncertu byli vynikající. Budapešťský festivalový orchestr má díky osobnosti zakladatele a dirigenta Ivána Fischera skvělou úroveň a velké renomé.
Jeho nahrávky Dvořáka pro firmu Philips jsou dalším ukazatelem, že českým orchestrům poněkud ujíždí vlak. A slavný klavírista András Schiff hraje Dvořákův Klavírní koncert g moll dlouhá léta všude na světě, takže je dobře, že nakonec i v Praze.
Sejde-li se ale v programu závěrečného koncertu introvertní klavírní koncert a efektní směs krátkých hudebních kusů, vyvolává to jen rozpaky. Dramaturgie velkých festivalů je kompromis a skládačka všude na světě, ale letošní rezignace na výraznější dramaturgické linie a projekty se mi jeví přílišná. A pokud se navíc z důvodů ryze pragmatických zruší Beethovenova Devátá a místo ní se ve více i méně vydařené interpretaci střídají známé kusy z Dvořáka, je po pěti letech snad na čase napsat, že šlo o omyl.
Je Praha zajímavá?
Letošní ročník poznamenal rekordní počet změn účinkujících. Díky tomu jsme slyšeli vynikající sopranistku Deborah Polaski. Odřeknutí klavíristy Maurizia Polliniho, který před třemi týdny koncertoval v Berlíně a v létě v Salcburku rovněž chybět nebude, vyvolává nepříjemné otázky.
Bylo by ale nespravedlivé vytýkat Pražskému jaru, že není lákavé pro řadu světových umělců. Spíše se obávám, že Praha dnes zkrátka není místem, které by bylo pro světové kulturní elity něčím zajímavé. Je to samozřejmě i otázka peněz, ale také nezaměnitelného ducha místa, který metropole ztrácí.
Umělci vnímají i jiné signály než běžní turisté, a pokud je stále zjevnější, že naše společnost a politická reprezentace má zcela jiné priority než rozvoj kulturnosti, nemůžeme ani od Pražského jara čekat zázrak.
Těžko můžeme mít v Praze festival, který bude ve všem úplně jiný než běžná sezona. A pokud vytýkáme Pražskému jaru provinční rysy, je nutné poctivě dodat, že běžný pražský hudební život je na tom mnohem hůř.
Jenomže právě ten spoluvytváří atmosféru a publikum pro festivaly. V kritice na pražskojarní recitál Alfreda Brendla z roku 1978 například čteme: „publikum sledovalo celý večer v jakési posvátné kázni, …nevyskytla se vlna nepozornosti, neklidu, kašle.“ Nutno dodat, že tohle už dnes neplatí.
***
Pokud je stále zjevnější, že naše společnost a politická reprezentace má zcela jiné priority než rozvoj kulturnosti, nemůžeme ani od Pražského jara čekat zázrak
