Čeština ale pro tyhle „zaměstnance se svědomím“ nemá pochopení. Jiné než hanlivé označení pro ně nezná. A ani zákon tady účinně nechrání ty, kdo při střetu loajalit dají přednost společnosti před firmou.
Jsou to chvíle, které berou spánek: co dělat, když si všimnete, že se u vás na úřadě nebo ve firmě těžce porušují pravidla, předpisy nebo zákony? A co dělat, když váš varovný hlas nikdo nechce slyšet? Kdo se u nás v takové situaci rozhodne informovat veřejnost, musí počítat s tím, že místo vděku přijde odplata – jak jsme se mohli naposledy přesvědčit v kauze Libora Michálka – ředitele, který byl vyhozen, když upozornil na nepravosti na Státním fondu životního prostředí.
Západní svět se snaží takové informátory chránit. A existuje dost dobrých důvodů, proč bychom jej v tom měli následovat.
Dokaž, že se mstíme Jeden z prvních takových zákonů vznikl před více než sto lety – v roce 1863 – ve Spojených státech, když v době občanské války armáda zjistila, že jí zbrojaři prodávali vadné zbraně. Finanční skandály na počátku druhého tisíciletí pak americké zákonodárce vedly v roce 2002 k přijetí důležité normy, která posiluje ochranu informátorů ve sporu se zaměstnavatelem.
Teprve od přelomu druhého tisíciletí se v tomto ohledu probouzí i Evropa. Například v sousedním Německu zákonodárci uvolnili závazek mlčenlivosti pro státní úředníky v roce 2009, takže ti dnes mohou nahlásit podezření z korupce přímo orgánům činným v trestním řízení. Spolkový pracovní soud (obdoba českého Nejvyššího soudu) ovšem ve své judikatuře stanovil požadavek „přiměřenosti“, což ochranu informátora před odplatou ze strany zaměstnavatele poněkud znejisťuje. A situace zaměstnanců privátních firem je ještě složitější. Teoreticky sice platí pracovněprávní ustanovení německého občanského zákoníku, které zakazuje interně postihovat ty, kdo se odhodlají k přípustným oznámením problémů. V praxi ovšem zaměstnanec nese důkazní břemeno nejen o přípustnosti svého počínání, ale i o jeho kauzálním propojení s případným postihem ze strany zaměstnavatele.
V soukromém podnikání navíc mnohdy schází srovnatelný veřejný zájem. To platí nejen u nás, ale i v zahraničí. Má-li být podnik úspěšný, musí se snažit, aby požadavky odběratelů uspokojoval lépe než konkurence. Konkurenční prostředí tak vytváří tlak na krácení dodacích lhůt a snižování výrobních nákladů. Zároveň výrobce musí střežit hodnotu firemních akcií na burze. Za těchto okolností je hrozba pozornosti tisku, nebo dokonce vládního vyšetřování, noční můrou. A pokud nadto mají řídící pracovníci sami máslo na hlavě, není se čemu divit, když se všemi způsoby snaží zaměstnance umlčet a malér ututlat.
Střet loajality vůči podniku a společnosti je tak i ve spořádanějších zemích pro informátora ošidný nebo potenciálně nebezpečný. Do nepříznivého světla ho může stavět i dobře míněná legislativní pobídka, jakou je vysoké odškodnění. Tak vypadá situace ve Spojených státech, kde také už několik let probíhá jeden málo známý spor s velkým přesahem. Stojí za to jej popsat.
Zlomená křídla Boeingu V roce 2006 informovala americká stanice Sky News na základě šestiměsíční investigativní práce o podezření, které se týkalo druhého největšího výrobce komerčních letadel na světě – firmy Boeing. Několik jeho auditorů tehdy poprvé na televizních obrazovkách přišlo s tvrzením, že podnik zanedbal řádnou bezpečnostní kontrolu: přijal vadné součástky pro celé série letadel od jednoho ze subdodavatelů. Ty jsou přitom nezbytné pro zajištění patřičné odolnosti trupu letadla.
Auditoři tvrdili, že na vše přišli v rámci interního auditu, který proběhl z popudu jejich bývalého zaměstnavatele v roce 2000. Po návštěvě závodu subdodavatele prý přišli na to, že jeho zaměstnanci nepřípustným způsobem tvarovali plechové výztuže: nikoli pomocí přesné počítačem řízené techniky, ale ručně. Protože byly nepřesné, měli pak dělníci v závodě Boeingu potíže s jejich montáží na letadla. Našly se i důkazy o zfalšovaných záznamech, které vedl subdodavatel o výrobních fázích. Jenže vedení Boeingu auditorům po čase dalo na srozuměnou, že svá zjištění nesmějí předat americkému Federálnímu úřadu pro letectví. Prý na ně vyvíjelo i nátlak. Boeing to popírá.
Tvrzení proti tvrzení a vyhazov k tomu. Když přišli o svá místa ve firmě, rozhodli se auditoři zaslat na americké ministerstvo spravedlnosti oznámení podložené tisícovkami dokumentů. Jenže nepochodili. Na své straně měli několik leteckých expertů. Ti se shodli, že nucené úpravy v závodě Boeingu byly proti předpisům a že montáží na trup letadla se tato dle zákona stala „k letu nezpůsobilá“. Ale ani to nepomohlo. Federální úřad pro letectví případ dvakrát otevřel a pak opět uložil ad acta.
V březnu roku 2005 proto zmínění auditoři podali žalobu k federálnímu soudu v kansaském městě Witchita. Zda vadné součástky skončily v letadlech, jež přepravují cestující prakticky po celém světě, je od té doby předmětem vlekoucího se soudního sporu.
Chyba a moc Za povšimnutí stojí změna v chování firmy. Vedení Boeingu se zpočátku stavělo k hlášení zaměstnanců příznivě. Iniciovalo interní audit. A dokonce vysoce postavení představitelé vypracovali na základě závěrů z auditu varovnou souhrnnou zprávu. Menšina, která působila věrohodně (k popisu práce auditora patří nahlásit výskyt nesrovnalostí), předkládala zdůvodněná zjištění, a tak dokázala ovlivnit dominantní skupinu. To přesně odpovídá teorii o vlivu menšiny, kterou známe ze sociální psychologie.
V určitém bodě se ale vývoj událostí obrátil a nepříznivě na menšinu dopadl. Auditoři naléhali, aby došlo k důkladnému prošetření. Protože disponovali odbornou kompetencí a detailní znalostí problému, mohli si dovolit apel přímo na vedení firmy. Tím se ale stali jeho vyzyvateli. V odvetném opatření, které následovalo, lze spatřovat důsledek ohrožení mocenské pozice zaměstnavatele.
Ne vždy musí k odvetnému opatření dojít. Závisí to také na tom, jak moc je zaměstnavatel na daných materiálních a lidských zdrojích závislý. Když je zaměstnanec těžce nahraditelný, posílí to jeho vyjednávací pozici. Jenže to se v případě Boeingu říct nedá. Nad celou kauzou ční imperativ odbytu nové generace vyrobených letadel.
Nakonec hraje roli i firemní kultura. Ta má někde jako své hlavní hodnoty poctivost a dodržování předpisů, jinde zas zachování reputace a obchodních styků. Stejně tak některá firemní vedení dopředu promyslí postup, jak konstruktivně zpracovat hlášení o výskytu vad a chyb ve výrobním procesu. Jiná zas mají sklon hlášení bagatelizovat a v případě zveřejnění popírat. Do téhle kategorie, zdá se, patří i Boeing.
Mlč a hledej právníka Stojí za to přemýšlet, proč vlastně selhává obrana informátorů právní cestou. Jisté je, že ve Spojených státech si právní systém všímá informátorů důkladněji než v jiných zemích. Zaměstnanec může mimo jiné podat žalobu jménem ministerstva spravedlnosti, o což se pokusila i zmiňovaná trojice auditorů. Jenže ani za „velkou louží“ není zaručeno, že se teorie prosadí v praxi. Kromě zdráhavosti vyšetřovacích orgánů stojí v cestě řada právních oříšků.
Když například informátor cíleně a případně nepovoleným způsobem vyhledá usvědčující materiál, je třeba soud přesvědčit, že by zaměstnavatel jinak důkazy zničil. Úskalí dále nastává, pokud informátor odhalí získané dokumenty jiné osobě než svému právníkovi. K tomu se ve většině případů vyskytuje v pracovní smlouvě dohoda o mlčenlivosti. Argumentačně musí právník prokázat veřejný zájem, který zamezuje její vymahatelnosti.
U nás se tímto tématem dlouhodobě zabývá česká pobočka organizace Transparency International. Podle průzkumu, který uskutečnila v roce 2009 na vzorku 1000 osob zaměstnaných na našem pracovním trhu, dvě třetiny dotázaných závažné pochybení na pracovišti nenahlásí. Důvody jsou nasnadě: převažuje přesvědčení, že vystoupit proti nešvarům na pracovišti se nevyplatí. Lze tedy změnit obecné povědomí? To závisí na liteře zákona a jejím důsledném vymáhání. Ale především je nutné předložit konkrétní příklad správného postupu a podložit jej společenským oceněním toho, kdo pomohl nekalé praktiky prokázat. Cílem státní politiky v této oblasti by měla být přiměřená podpora a ochrana odvážných zaměstnanců. Ti však bohužel zatím často sklízejí trpké plody své služby veřejnosti. Poslužte těm, kdo slouží V praxi tedy nakonec vše záleží zejména na obratnosti a manévrovacím prostoru zaměstnance s ohledem na shromážděný důkazní materiál. Ať zvolí taktiku nahrávek rozhovorů (jako v úvodu zmiňovaný Libor Michálek), nebo předá konkrétní dokumenty médiím, musí mít vždy na paměti případné právní následky. Pro efektivní řešení situace se proto zdá vhodné, aby státy hojněji sdílely postup, který se již osvědčil. Nabízí se především systém zavedený ve Velké Británii, kde již několik let úspěšně působí charitativní organizace Public Concern At Work (Veřejný zájem na pracovišti).
Tento nezávislý subjekt poskytuje bezplatné diskrétní právní poradenství. Také se jako jediný svého druhu v Evropě významně podílí na potřebných právních úpravách. Britské právo tak dnes poskytuje rozsáhlé prostředky ve prospěch informátorů, a přitom nedělá rozdíl mezi státními úředníky a zaměstnanci soukromých firem. Na základě garantované protekce zaměstnance prosazuje interní oznámení uvnitř firmy jako přednostní postup, ponechává ovšem i možnost zákonem krytého uveřejnění. A především – na rozdíl od jiných systémů – favorizuje otevřeně vystupující, nikoli anonymní informátory. Touto cestou zbavuje celou problematiku stigmatu „udavačství“, kterým ji zatěžují mnozí veřejní činitelé u nás.
***
Když auditoři objevili chyby, které mohly ohrozit bezpečnost létání prakticky na celém světě, vyzvali vedení Boeingu k jejich odstranění. Místo vděku se ale dočkali vyhazovu.
Ti, kdo se odváží neanonymně promluvit o nekalých praktikách svých zaměstnavatelů, zaslouží podporu, jakou jim nabízí například britský právní systém. U nás na ně ale zatím bohužel čeká spíš cejch udavače.
O autorovi| DAVID NEUWIRTH, student práv Autor studuje na právnické fakultě Pasovské univerzity
