Diskuse LN - Mají média zveřejňovat materiály bývalé Státní bezpečnosti?
ANO
Nejdůležitější pravdy jsou pravdy generační. Pokud chce kdokoliv z naší generace Gottwaldových vnuků, kterou Karel Kryl nazval generací na zvracení, kritizovat touhu generace našich dětí pochopit naši dobu a nás samotné, měl by tak činit potichu, s pokorou a omluvou. Naše generace v šedesátých letech s opovržením odmítla stalinistické nadšení generace našich rodičů, abychom jen o pár let později ve své velké většině drželi ústa i krok s okupantským normalizačním režimem. Kdybychom tehdy dostali šanci a mohli žít beze strachu, nestali bychom se generací na zvracení. Byli bychom stejně tvrdí, jako jsou dnešní mladí na nás.
Naše děti jsou první, kdo má šanci studovat historii svých předků a státu nejenom beze strachu - ale i s otevřenými archivy. Neměli bychom se jim do toho plést. A měli bychom alespoň jednou v životě nalézt odvahu přestat této první svobodné generaci lhát sami o sobě. Obviňovat mladé novináře a historiky z nekalosti a necitlivosti, s jakými prý zveřejňují v archivech nalezené informace o spolupráci dodnes veřejně známých a činných osobností s komunistickou Státní bezpečností, je jen pokračováním a součástí naší generační sebeomluvné lži. A tu nám naše děti, doufejme, nedovolí.
Je historickou skutečností, že z naší „generace na zvracení“ s StB ze strachu spolupracovaly možná až desetitisíce lidí. Tisíce se z toho po první schůzce chytře vyvlékly jednoduše tím, že to okamžitě všem kolem sebe řekli, a pro StB se stali bezcennými. Ostatní neměli ani odvahu ze sebe udělat šaška. Skutečných udavačů potom stačilo málo, protože všechnu potřebnou práci už dávno udělal strach „těch slušných“. Strach nemluvit pravdu, strach mlčet a strach velící předstírat, že je všechno v pořádku.
O generaci později se naše generace na zvracení snaží svým dětem sdělit, že brát anabolika bylo v kontextu doby pro vrcholové sportovce nutné. Že v kontextu doby bylo správné, když se známé herečky a zpěvačky ovíjely kolem komunistických politiků, posílajících nevinné lidi do vězení. Jejich kolegové zase zcela správně ožírali sebe i soudruhy z ideologického oddělení ÚV, kterým občas nazpívali i jejich infantilní písňové textíky. V kontextu doby jsme v naší generaci prý byli bez chyby.
Není to pravda - především ne v kontextu dnešní doby a pro novou generaci. Není jediný důvod, proč by kdokoliv z naší generace - a především z lidí veřejně činných - nemohl povstat a sám říci: „Měl jsem strach, za který se dnes mohu stydět, ale tehdy jsem ho nezvládl a s StB jsem se scházel. Pokud jsem někomu ublížil, prosím o odpuštění.“ Přišlo by, protože k něčemu takovému by i dnes bylo potřeba odvahy. Taková odvaha by byla mostem ke generaci, která nám chce rozumět a chce k nám patřit, už jenom proto, že jsme jejich rodiče. Dokázal to, byť se zpožděním, jenom Jarek Nohavica. Možná pár dalších. Ostatní tehdy i dnes veřejně činní se raději soudí o formality a tulí k novým mocným. Namísto otevřenosti další a další veřejně činní lidé, včetně prezidenta republiky, tvrdí nové generaci, že se nic nestalo a nikdo nikoho neudával - ať si dokumenty v archivech říkají co chtějí.
Chyba je prý v těch mladých, kteří dnes i od nás chtějí slyšet a znát pravdu. Jediné, co jim nabízíme, jsou další lži, totalitní recepty kontroly médií a údajného práva na soukromí veřejných osob a vždy ochotné normalizační přisluhovače jako politické protektory do rady po osmnácti letech vybojovaného Ústavu pro studium totalitních režimů. V té radě by, bez pardonu, neměl sedět nikdo starší pětatřiceti let. Protože generaci Gottwaldových vnuků může osvobodit od viny jenom generační pohled a pravda našich dětí. Stejně, jako Němce začala osvobozovat z nacistické minulosti až diskuse s generací šedesátých let. Stejně, jako Francii, Británii či Itálii zbavily většiny mýtů o odboji a bezchybném vedení války až jejich poválečné děti. Naše vlastní špatné svědomí nám po listopadu nedovolilo pojmenovat zlo a zakázat jako zločineckou organizaci s StB i komunistickou stranu. Teprve díky svým dětem má poprvé šanci na pravdu i československá generace na zvracení. Je otázka, jestli o ni stojí.
O autorovi| Jan Urban, publicista a historik
