Jedna stará kriminálnická legenda vypráví o tom, jak zloději uřezávali novorozencům prsty, obalovali je voskem a dělali z nich svíčky. Říkali jim „zlodějská světélka“ a věřili, že při nočním vloupání jejich záře prohlubuje spánek okrádaných. Jiná pověra se týkala vrahů, kteří svým obětem poškozovali oči, neboť věřili, že rohovky mrtvých v sobě uchovávají poslední viděný obraz, tedy vrahovu podobu...
Takovým pomyslným okem, kterým se na svět dívá naše mysl, jsou slova. Ano, je to vidění švidravé, pidlooké, s cinkem, tikem a cukem, ale nic lepšího nemáme, chceme-li vystoupit ze sebe. Slova jsou naše zlodějská světélka, s nimiž krademe světu jeho svrchovanost a poznání, a zároveň jsou to oční bulvy našich mrtvých předků, do kterých se otiskl zmizelý svět. Stačí, když dnešní ateista zakleje („žišmarja“, „kristepane“, „hergot krucinál“) či pšíkne („pozdravpámbu“), a jeho ústy se vyřine celý betlém, aniž by si dotyčný - hepčík - všiml něčeho jiného než nudle na kravatě.
Další legendou, tradovanou tentokrát mezi plantážníky, je ta o skleněném oku starého farmáře. Když musel odjet do města, vyndal si z důlku skleněnou bulvu, položil ji na židli a negramotným česáčům bavlny pohrozil, že i když bude pryč, tím okem uvidí, kdyby se někdo flákal. A česáči česali jako o závod. Zůstaneme-li u příměru oko-slovo, trochu mi to připomíná české politiky a novináře. Na počátku se kdosi podíval skleněným okem a nespatřil žádného důstojného kandidáta na post prezidenta než toho současného. A pod přísným pohledem slepé skleněné bulvy jménem Antiklaus psáči píší jako o závod, nehledají člověka, ale antičlověka, a - světe, div se - nikoho nenalézají.
Zvláště nechutnou zkazku o očích šíří řezničtí učni. Dva tovaryši prý vydloubli z naporcované prasečí hlavy oko, tolik podobné tomu lidskému, a pak s ním v tramvaji sehráli scénku Nehoda s deštníkem. Když bodec paraplete ke zděšení cestujících proklál vepřové očičko, vyskočili hoši v pepita hábitech ze soupravy a oko pohodili na ulici. Pohledem našeho „okosloví“: takový osud potkal desítky vydloubaných a pošlapaných slov - viz soudruh, pionýr, demokrat, šibal, vyvolení, kameňák, koncipient ad.
A na konec bajka o třetím oku. Dříve prý měli lidé na čele třetí zornici, kterou viděli skřítky a draky, o nichž se psalo v pohádkách. Pak třetí oko lidem zakrnělo, ale přízraky zůstaly. Čili: zatímco noviny jsou plné polopravd, píárpravd, pindů a výmyslů, jednou se možná ukáže, že jedině pohádky nám nelhaly. A umění vůbec, ta protéza třetího oka.
Jako tuhle, když jsem četl výborný humoristický román Sue Townsendové Adrian Mole a zbraně hromadného ničení. Svět lidský i politický viděný očima Adriana Krtka (sic!) mi pročistil zrak lépe než návštěva u optika. A to navzdory tomu, že v novém pokračování Adrianových deníků nechala autorka jednoho hrdinu oslepnout - s černým humorem na dámu nezvyklým. Tak vtipnou postavu slepce abys pohledal! Minimálně od filmu Hollywood Ending, kde Woody Allen hraje režiséra, jenž oslepne při natáčení, ututlá to a film se zdarem dokončí.
P. S. Zapomněl jsem dodat, že ti negramotní česáči bavlny nakonec plantážníka převezli. Když odjel podruhé pryč, přikryli jeho skleněné oko kloboukem, aby na ně nevidělo, a měli havaj. A ještě něco: týden po tom, co jsem dočetl nového Adriana, jsem se dozvěděl, že spisovatelka Sue Townsendová nedávno na následky cukrovky oslepla a celou knihu nadiktovala svému manželovi. Můj čtenářský zážitek stoupl o tisíc procent. Mé oko zalapalo po dechu...
Slova jsou naše zlodějská světélka, s nimiž krademe světu jeho svrchovanost a poznání
O autorovi| Jan Nejedlý, literární publicista
