Muži po ní toužili, ženy jí záviděly. Byla krásná, svůdná, ale i vtipná, v hovorech pohotová, často provokativní a všem na očích. Adina Mandlová (28. 1. 1910-16. 6. 1991) si o průšvih leckdy koledovala. Za války to platilo dvojnásob. Herečka, jejíž filmovou kariéru odstartoval Hugo Haas, dokázala své ženské zbraně často velmi účelově využít. Se svými avantýrami ovšem velké drahoty nedělala a nesnažila se předstírat, že je ctnost sama.
K jejím „zářezům na pažbě“ měl za války údajně patřit i Karl Hermann Frank, státní ministr pro Čechy a Moravu, jeden z nejobávanějších představitelů okupační moci. V době, kdy její někdejší přítel Hugo Haas a další herci židovského původu nesměli vstoupit na divadelní prkna ani do filmových ateliérů, se prý Mandlová s K. H. Frankem důvěrně stýkala. Jejich poměr se nikdy nepotvrdil, Mandlová dokonce tvrdila, že se s Frankem poprvé osobně viděla až v roce 1943 - a to už měla být nějaký ten rok pod jeho ochranou. Tehdy dokonce přijala pozvání na večírek, kterého se měl účastnit i Frank, právě proto, aby potvrdila, že se s ním vidí poprvé v životě.
Přesto dostávala anonymní dopisy a výhrůžné telefonáty, o jejím údajném poměru s Frankem informovalo i české vysílání z Londýna, říkalo se také, že jí Frank daroval vilu zabranou Židům... Po válce poměr s Mandlovou popřel při výsleších i sám Frank, nicméně pouhá fáma stačila k tomu, aby veřejnost pasovala Adinu Mandlovou na Frankovu milenku, tedy na kolaborantku. I o tom je hra, jejíž autorkou je Čechoameričanka Milena Jelínková. Ona sama říká, že je přesvědčená o Adinině nevině, jinak by o ní vůbec nepsala. Téma kolaborace ovšem rezonuje celou hrou a, jak dokazují například aktuální kauzy někdejších konfidentů StB, nejde o zaprášenou válečnou historii, ale o nadčasový motiv. Punc atraktivity má zejména spojení umělec a kolaborace. Jak Mandlová píše ve svých pamětech nazvaných Dneska už se tomu směju: „Pro řadového zaměstnance nebylo těžké vyhnout se přímému styku s Němci, ale pro prominenta to bylo nemožné.“ Ve chvíli, kdy Němci převzali vedení Barrandova, bylo pro herce prakticky nemožné si „neomočit“, zejména od pohledných hereček, jako byla Mandlová, Gollová nebo Vítová, se automaticky očekávalo, že „ozdobí“ i německé filmy.
Pravdou také je, že lidový soud nešel po „pěšácích“. Ve vězení tedy neseděli všichni členové České filharmonie, ale jen dirigent Václav Talich, nebyli zatčeni všichni členové Divadla Vlasty Buriana, kteří měli u slavného herce bezpečné angažmá, ale jen Burian. Mezi těmi, kteří nesměli exemplárnímu trestu uniknout, nemohla Adina Mandlová chybět.
Nebyla tak naivní jako Lída Baarová, které v té době už kontakty s Goebbelsem zničily kariéru, a dobře si uvědomovala, co by pro ni znamenalo zaplést se s nacistickým pohlavárem. Nicméně i ona připustila, že měl nacistický ideolog jisté charisma. „Musím přiznat, že jeho osobnost mě fascinovala. Vzdor tělesné vadě a malé postavě to byl velmi impozantní zjev. Měl pronikavé oči, které v asketickém obličeji zářily zlou inteligencí, a jeho ironická ústa a malý nos mu dodávaly impertinentní a skoro ďábelský vzhled. V jeho chování byla jistota a autorita, a jakmile začal mluvit, úplně ovládl konverzaci,“ neskrývala fascinaci Mandlová. Setkání s Goebbelsem nakonec proběhlo ve vší počestnosti, herečka se prý opila a pozvracela se v koupelně...
V případě „menších zvířat“ ovšem neváhala svůj šarm docela programově využít. Nijak se například netajila tím, že účelově využívala náklonnost Hermanna Glessgena, který byl pověřen vedením filmového referátu v oddělení kulturněpolitických záležitostí Úřadu říšského protektora. Glessgen zahořel vášní a Mandlová se rozhodla, že ho oškube, a nechávala si od něj platit nákladné róby a kožichy. Faktem je, že Glessgen byl na jaře 1940 ze svého úřadu odvolán kvůli finanční nespolehlivosti.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
Tím pádem by se fintivost Mandlové při troše dobré vůle dala kvalifikovat jako odboj.
Ještě pikantnější je ovšem historka, kdy se herečka rozhodla, že se zaslouží o znovuotevření Divadla na Vinohradech. Využila k tomu opět mužskou slabost, tentokrát německého divadelního referenta v protektorátní kanceláři doktora Oehmkeho.
„Byl ze mě zřejmě víc než vedle a věděla jsem, že bych u něho mohla hodně docílit a tím být české věci alespoň takhle prospěšná, a snad se i trochu rehabilitovat,“ zapsala si Mandlová. Rozhodla se tedy, že úředníka zkompromituje tak, aby jí kývl prakticky na cokoli: „A tak když mi Oehmke znovu zavolal, pozvala jsem ho k sobě do bytu. Nalila jsem do něj spoustu koňaku a on mi pak v opici podepsal dopis, který jsem mu nadiktovala, že divadlo bude otevřeno, a to bez jakýchkoli perzekucí členů souboru.“ Teprve pak uspokojila Oehmkeho masochistické choutky: „Ztřískala jsem ho jezdeckým bičíkem, že se druhý den nemohl posadit.“
Když se pak zbitý muž snažil ze svých závazků vykroutit, neváhala operovat s fámou, která jí tak ubližovala: pohrozila Oehmkemu, že ho znemožní u Franka. Její vydírání mělo úspěch, vinohradské divadlo bylo otevřeno. Ani to ovšem nebylo Mandlové po válce připsáno k dobru, přestože svým husarským kouskem získala v divadle pro řadu lidí bezpečný azyl. Dozvěděla se to, co se dalo předpokládat: že o otevření divadla usilovala jen proto, aby v něm mohla sama hrát.
„Kádrový profil“ Adině nijak nevylepšila ani sebevražda jejího manžela malíře Zdeňka Tůmy („přivedla ho do hrobu,“ šuškalo se), ani pozdější vášnivý vztah s komunistou Vladimírem Šmeralem. Když měl Šmeral nastoupit do transportu, dokonce usilovala o audienci u svého údajného milence Franka. Marně. Přestože se Šmeralem čekala dítě (holčička se narodila mrtvá), on po válce neztratil na její obhajobu ani slovo.
Adina byla zatčena krátce po osvobození v Berouně. Lidé, kteří jí před pár lety tleskali, jí teď plivali do obličeje a řvali na ni: „Kde máš Franka, aby ti pomohl?“ Prošla si stejným ponížením jako udavači nebo řadoví Němci, všichni tehdy skončili v jednom pytli. Leckomu dělalo dobře, že Mandlová musela vyměnit své róby a šminky za vězeňské hadry a špínu.
Na práce mimo pankráckou věznici chodit nemohla, lidi na ulici by ji zlynčovali. Skončila by nejspíš stejně jako režisér Jan Sviták, kterého ubil rozvášněný dav. I když seděla ve vězení, štvavá kampaň proti ní pokračovala. Na Pankráci ji navštívili novináři, kterým musela pózovat ve vězeňských šatech, aby lid viděl, jak byla slavná herečka potrestána.
Když se po dlouhé době konečně dočkala předvolání, sdělil jí žalobce, že se prý nenašlo nic, co by zavdalo důvod postavit ji před lidový soud. Adina tedy byla propuštěna a čekal ji nástup do fabriky, kde ovšem její přítomnost vzbuzovala takovou pozornost, že musela být uklizena kamsi do kanceláře.
Zúčtování se ale přece jen dočkala, Malým dekretem jí byla vyměřena pokuta sto tisíc korun a odnětí svobody přesně na tu dobu, kterou si už odseděla. Podle herečky to byla hlavně pomsta za to, že po propuštění z vězení odmítla dělat protiamerickou špionku.
Z Československa ji vysvobodil účelový sňatek s Pepíkem Kočvárkem, který sloužil u RAF, měl britské občanství a říkal si Joe Knight. Poválečná herecká kariéra Adiny Mandlové však za mnoho nestála, herečka to přičítala klepům, které se za ní táhly i do Velké Británie.
Kdyby zůstala doma, nedopadla by lépe. Její kolegové, kteří zůstali, jako Nataša Gollová nebo Vlasta Burian, byly odstaveni na okraj společnosti a jen tu a tam jim bylo umožněno, aby předvedli, co umí. Provinili se vlastně jen tím, že byli slavní, že byli lidem na očích.
***
V Divadle na Vinohradech bude mít příští týden premiéru hra Adina. Filmovou divu Adinu Mandlovou si zahraje Veronika Žilková, ústředním tématem hry je kolaborace.
Být dvě hodiny Adinou stačí
Herečka Veronika Žilková ztvárnila Adinu Madlovou v nové hře Divadla na Vinohradech, rozhovor připravila pro webové stránky www.dnv.cz.
* a Adinu je možné nahlížet různými způsoby - jako na obdivuhodnou hvězdu, oběť doby, potvoru, která udělala kariéru „přes chlapy“... Jaký výklad si vyberete vy?
Já si ji vykládat nebudu a myslím, že ani není podstatné, jak já ji vidím - prací herečky je najít, jak Adinu viděla autorka hry. Já hraju příběh, který napsal někdo jiný, a musím se proto ztotožnit s Adinou v příběhu Mileny Jelínkové.
* Takže do postavy nevkládáte nic osobního?
To je věc herectví, je příjemné být někým jiným. Já jsem Adinou dvě hodiny, a to stačí - to je už osobní až dost, když se musíte na dvě hodiny do někoho „převléknout“ a Veroniku Žilkovou s jejím osobním životem nechat v šatně. Tím, že se to všechno opravdu stalo, je pro mě jako pro herečku těžké pochopit, proč se Adina nechala tak zničit. Je to jiný případ než role jako Julie nebo paní Bovaryová - tyto hrdinky neexistovaly a jejich oběti, lásky a osudové zvraty jsou vymyšlené.
* Dojímá vás Adina a její osud?
Na jevišti brečím skoro celou dobu, ale já se nedojímám nad Adinou, já se dojímám jako Adina - když vás jako těhotnou opustí chlap nebo když vás někdo nemá rád jen proto, že natáčíte filmy a on ne nebo že vypadáte líp než ostatní a umíte líp německy. Ta hra je mnohem více o české společnosti než o Adině, Adina jenom víří stojaté vody, bahnitý český rybník. Ona jím proběhne a ten rybník zvíří, nějaké bahno na ní ulpí, ale rybník se rychle vrátí ke klidné hladině.
Adina Mandlová nebyla sama
Herečka Lída Baarová si pošramotila pověst jako důvěrná přítelkyně Josepha Goebbelse. V letech 1934-38 natočila v Německu několik filmů, po zásahu Goebbelsovy manželky ale musela ze země odejít. Od roku 1943 natáčela pouze v Itálii. V roce 1945 byla obviněna z kolaborace a 18 měsíců si odseděla ve vězení. Po propuštění emigrovala do Rakouska. Kolaborantský cejch zůstal na celé rodině, její sestra, herečka Zorka Janů, spáchala v roce 1946 sebevraždu.
Nataša Gollová doplatila na vztah s ostravským Němcem, právníkem Wilhelmem Söhnelem. Ani jí se nevyhnulo nařčení z kolaborace, trestní stíhání však bylo zastaveno. Naopak se prokázala její účast v odboji, na konci války pomáhala nemocným tyfem v Terezíně a sama se nakazila. Pro údajnou kolaboraci s nacisty byl odsouzen k peněžité pokutě a tříměsíčnímu vězení Vlasta Burian. Po válce nesměl pět let vystupovat, přestože mu spolupráce s Němci nebyla nikdy dokázána. Rehabilitace se dočkal až dvaatřicet let po smrti v roce 1994.
