Od sportovců slýcháváme často fráze o nutnosti mít nezbytnou dávku štěstíčka, bez něho se prý velká vítězství nerodí. Českým tenistům by o víkendu v Davis Cupu nepomohlo, ani kdyby někdo udělal díru do střechy barcelonské haly a štěstí jim na hlavy zhusta pršelo od prvního míče.
Španělský tým svému soupeři v praxi předvedl, že od finálové účasti vede k zisku poháru ještě pořádně dlouhá cesta. Nadal a spol. k tomu nepotřebovali zásah vyšší moci ani v náznaku. Obhájit prvenství ve slavné soutěži na oblíbené antuce zvládli pohodlně vlastními silami.
A že bude chybět favoritovi motivace? To se ukázalo také jako velký omyl. Vždyť své nejlepší hráče poslali domácí i do včerejších dvouher, ve kterých už šlo jen o prestiž.
Štěpánka s Berdychem můžeme dál chválit za jejich pouť do finále, za ni si zaslouží velké uznání. Jenže oslavovat po něm porážku a konstatovat, jak je skvělé být druhý na světě, už není namístě. Někdo by si to mohl vyložit tak, že se Češi s neúspěchem ve Španělsku smířili už před prvním zápasem.
Vhodnější by spíš bylo se kriticky ptát, na čem zapracovat, aby se krutá lekce neopakovala. V konfrontaci se šampiony byly české rezervy víc než patrné.
Příští rok se třeba někdo silný, jako jsou Španělé, Čechům postaví mnohem dřív než ve finále a skóre může vypadat stejně jako o víkendu v Barceloně.
Nad čím se bude jásat potom?
