Je to zvláštní náhoda. Středeční rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl podíl bývalé prokurátorky Ludmily Brožové-Polednové na justiční vraždě Milady Horákové označen za nepromlčený a vrácen Vrchnímu soudu k novému projednání, přišlo v době 58. výročí procesu s Horákovou a dalšími nespravedlivě obviněnými (31. května až 8. června 1950). Obžalovanou -pokud se toho dožije - čekají další měsíce či spíše roky soudních jednání.
Ať proces dopadne jakkoli - v nejlepším případě pravomocným rozsudkem k nepodmíněnému trestu, kterému se však pachatelka kvůli vysokému věku jistě vyhne -, jeho největším pozitivem je prostý fakt, že umožňuje znovu mluvit o soudní frašce z roku 1950. Využijme této příležitosti a podívejme se, jak hodnotili své dílo s odstupem dvou týdnů jeho aktéři. Již Karel Kaplan si v roce 1995 povšiml, že hodnocení, dochovaná v archivech, se svým obsahem „podobala recenzím divadelního představení. Hlavním kritériem byl politický účinek a ohlas u veřejnosti“. (Ovšem s tím rozdílem, že recenze většinou nepíšou režiséři, scenáristé a herci.)
Hercem, který na sebe strhával největší pozornost, byl nepochybně prokurátor Juraj Vieska. Také jeho recenze celého dramatického kusu obsahuje nezapomenutelné věty: „Kalandra na příklad byl nezáživný, ale poněvadž byl připraven, vyšel v rozhlase výborně. Čas nám udělal v tomto případě hotový zázrak.“ Trocha sebekritiky: „U Kalandry jsem byl krátký, to tím, že umím dělat prokurátora, jen když mám zlost, a u Kalandry se mi chtělo jen zvracet. Počítám na minimální odpor, ale z Kalandry se ztratila veškerá lidskost. Na proces jsem byl nepřipraven. Měl jsem pouze týden na studium a celý materiál jsem nezvládl.“ A poznámky k médiím a scéně: „Mám za to, že film není šťastný prostředek na tuto věc, neboť fysiognomie obžalovaných ve většině případů budí soucit. A pak, co nás nejvíce rušilo, to byly stálé reflektory. Na příklad u Nechanského se nám položil svědek a bylo přerušeno přelíčení.“ O tom, že film nebyl dobrý prostředek propagandy, se shodli i ostatní „výrobci“ procesu, a tak natočený materiál putoval do archivu, kde byl objeven teprve po více než padesáti letech.
Jak hodnotila své vystoupení a celý dramatický kus naše Ludmila Brožová? „Já osobně jsem se necítila na místě při tak odpovědném procesu. Mé vědomosti a zkušenosti na to nestačily a měla jsem velký strach, abych něco nezkazila. Proces však byl pro mě a myslím i pro s. Havelku (dalšího „dělnického“ prokurátora - pozn. aut.) velkou školou.“ Co se povedlo: „Velmi dobrá byla při procese spolupráce se soudruhy z Stb. Tomu je možno nejvíce děkovat, že proces dopadl dobře.“ Jakou chybu udělal dramaturg: „Nelíbilo se mi, že byl přímo v tomto procesu žalován Buchal. ...bylo by lépe, kdyby byl vystupoval jako svědek.“ Trocha krvežíznivosti: „Upozorňuji na to, že při referování o procese jsem se již sešla s dotazy, proč nebyl u Hejdy vysloven absolutní trest.“ A nakonec praktická žena: „Voda se přinášela do soudní síně vždycky těsně po přestávce, to se mohlo obstarat dřív.“
A jak hodnotili výkon Brožové ostatní. Vladimír Bureš, vedoucí pracovník státní prokuratury: „Zvláště dobře byl veden výslech Antonie Kleinerové, kde jak Brožová, tak Vieska měli řadu velmi dobrých věcných i politických zásahů.“ Jan Polanecký, soudce z lidu: „S. Brožová i s. Dr. Kepák (další prokurátor) svoji funkci zastali dobře a docela správně se opírali o s. Dra Viesku.“ A razantní Vieska, tentokrát v rodné slovenštině: „Brožová má komplexy - ak sa vychová k sebedôvere, bude z nej skvelý prokurátor.“
Hlavním pozitivem procesu s Brožovou-Polednovou je, že umožňuje znovu mluvit o soudní frašce z roku 1950
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
