Ludmila Brožová-Polednová byla zatím nepravomocně odsouzena za podíl na justiční vraždě Milady Horákové k osmi letům vězení.
O kariéře této prokurátorky se ví doposud velmi málo. Přinášíme reportáž založenou na nových archivních dokumentech a vzpomínkách pamětníků, která ukazuje, jak se žena z dobré měšťanské rodiny stala horlivou vykonavatelkou totalitní zvůle.
Kavárna Divadla pod Palmovkou bývá ve všední den odpoledne prázdná. Miroslava Malecká-Svobodová tu nad kávou a medovníkem líčí počátky své herecké kariéry. Za války jsem chodila k Rudolfu Deylovi staršímu na hodiny. Nejdříve mě nechtěl vzít, říkal: „Kdybyste přinesla husu nebo něco takového, já peníze nepotřebuji.“ Ale kde bych já z dělnické rodiny k něčemu takovému přišla? Nakonec mně ale řekl: „No tak šla dál a něco mi zarecitovala.“ Tak jsem mu něco zarecitovalo a on mi povídá: „No je v ní ohnisko citu, no tak já ji vemu. Ale k divadlu ji dostat nemůžu.“
Již za protektorátu se Miroslava MaleckáSvobodová stala členkou v podstatě ilegální divadelní skupiny Obratník, která po pražských bytech nacvičovala pásmo skečů, s nímž chtěla vystoupit hned po osvobození. V této partě mladých lidí začínala řada později známých divadelníků: Zdeněk Míka, Jiří Dalík, Jiří Holý, Otto Šimánek, Jiří Adamíra, Božena Böhmová... V prvních týdnech po konci války Obratník vyjel na korbě nákladního auta do ulic s představením nazvaným Na barikádách. Většina členů této skupiny našla v létě 1945 své první profesionální angažmá v Divadle mladých pionýrů, které vedl švagr E. F. Buriana Václav Vaňátko.
„Co vás vlastně na tom divadle zajímá?“ ptá se Miroslava Malecká-Svobodová.
„Jde mi o jednu vaši kolegyni,“ přiznávám pravý důvod našeho rozhovoru. „Ludmila Biedermannová. Vzpomínáte si na ni?“
„Lída Biedermannová? Jakpak by ne?! Ona jako herečka nebyla nic moc, hrála takové ty nezávažné role. Byla svědomitá, zapálená pro věc. Vy o ní něco víte?“
„Ano. V roce 1950 si změnila příjmení na Brožová.“
Ticho... Vytřeštěné oči... „To je... ona?“ pokračuje paní Malecká-Svobodová šeptem. „Ano.“ „Až tohle řeknu mojí sestře, no ježišmarjá, tohleto...“
O životě Ludmily Biedermannové před tím, než se stala herečkou Divadla mladých pionýrů, toho příliš nevíme. Její otec byl vyšším úředníkem prvorepublikového ministerstva vnitra a rodina žila zřejmě již od 20. let v novém činžovním domě v pražském Bubenči. „Byla to taková velice spořádaná, lepší rodina,“ vzpomíná si na návštěvu u Biedermannů Božena Böhmová, Lídina kolegyně z Divadla mladých pionýrů. Sama pocházela z velmi skromných poměrů, takže si dodnes vybavuje, jak „nóbl“ na ni působila jídelna v bytě její kamarádky. Netušila, co je to subordinace Ludmila, na niž všichni dnes vzpomínají jako na Lídu, neměla kupodivu ani středoškolské vzdělání, vychodila jen měšťanku a dvouletou obchodní školu a v roce 1940 - to jí bylo 19 let - nastoupila jako sekretářka do kanceláře pražského advokáta Vladimíra Procházky, kde zůstala až do osvobození. Patřila ke generaci, kterou radikalizovala válka: v nepublikované části rozhovoru s redaktorkou Lidových novin Hanou Čápovou mluví o traumatu z Mnichova a o tom, že 2. května 1945 jí „fašisti“ zastřelili kamaráda. V Divadle mladých pionýrů se dostala do prostředí podobně smýšlejících: podle pamětníků byli všichni členové souboru v komunistické straně. Tomu odpovídal i repertoár divadla, který podle divadelní historičky Drahomíry Čeporanové sestával vedle netradičních pohádkových příběhů především z „aktuálních, tendenčně prosocialisticky orientovaných her“.
Nikdo z pamětníků si již nevybavuje, jak se Lída k divadlu vlastně dostala. Podle Boženy Böhmové, která ji poznala těsně před osvobozením, se motala kolem divadelní skupiny Tvar a pak se přidala k Obratníku. Božena Böhmová, která přiznává, že ji měla velmi ráda, nesdílí názor Miroslavy Malecké-Svobodové o její netalentovanosti. „U divadla je to vždy velice složitý. O nikom z nás se nedalo říci, že by byl průrazný talent, všichni jsme byli začátečníci.“ Faktem ovšem zůstává, že během patnácti měsíců, které u souboru strávila, hrála pouze menší role (Kukačku a Hřib ve Vzpouře v perníkové chaloupce, Fialku ve hře Jak květinky přezimovaly, druhou ženu v Malém partyzánovi, Psa v jugoslávském dramatu Úderníci od Branka Čapiče).
Zatímco Lídin příchod k divadlu si Božena Böhmová nevybavuje, na její odchod má vzpomínky velmi živé. Na konci srpna 1946 totiž ředitel Vaňátko obě kamarádky vyhodil. Ke konfliktu došlo během zájezdu divadla do Jugoslávie. „Tenkrát to bylo neobvyklý někam jet, takže my jsme byli strašně šťastný. Protože počet míst byl omezený, tak Vaňátko vzal jako garderobiérku svou ženu Libuši, to byla sestra Emila Buriana,“ vypráví Božena Böhmová. „Byla to taková družba mezi mladýma lidma, jezdili jsme po celé Jugoslávii, v Opatii nás vozili mezi skupiny mladých lidí, jednou jsme jeli po Istrii a do Opatie jsme se vraceli strašně pozdě a představení jsme měli od devíti hodin. No a to ráno jsme měly všechny šaty pomačkaný a Libuše Vaňátková nám ještě vynadala, že jsme krávy líný, že jsme si to nepřipravily. No a my jsme jí s Lídou řekly, že jestli je tam někdo kráva líná, tak je to ona, protože ona tam je jako garderobiérka. Prostě jsme nevěděly, co je to subordinace, že takové věci se paní ředitelové neříkají. Když jsme přijeli do Prahy, tak jsme obě dostaly hodinovou výpověď.“
Božena Böhmová tehdy měla, jak říká, štěstí. „Potkala jsem Jindru Plachtu, který mě zavedl ke Kuršovi, kde jsem podepsala smlouvu v něčem, co bylo takový předstupeň Vesnickýho divadla.“ Se svou kamarádkou z divadla se již vídala jen zřídka, protože ta si našla práci v jiném oboru: od října 1946 nastoupila jako sekretářka do právního oddělení ústředního výboru komunistické strany.
O působení Ludmily Biedermannové na ÚV KSČ se nedochovalo žádné svědectví. Víme jen, že v listopadu 1948 byla spolu s několika dalšími sekretářkami z ústředního výboru vybrána na studium do nově založené Právnické školy pracujících (PŠP). Šlo o jednu z celkem 24 „ústředních dělnických škol“, které do roku 1951 založil nový režim k „rychlovýrobě“ straně oddaných kádrů.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
Právnická škola pracujících z nich byla zřejmě vůbec první, protože justiční aparát se stranickému vedení zdál krajně nespolehlivý: pouze 6 procent soudců a prokurátorů pocházelo v té době z dělnické třídy a ještě o půl procenta méně jich mělo rudou knížku. Hned po únorovém převratu bylo z justice vyhozeno 159 soudců a prokurátorů, přičemž čistky omezovalo to, že za odstraněné nebyla náhrada.
„Podle nového trestní řádu, vypracovaného podle sovětského vzoru, má prokurátor u nás nyní mnohem významnější postavení, než tomu bylo dříve, a bylo proto naléhavým úkolem vychovat v prvé řadě spolehlivý dělnický kádr prokurátorů,“ píše se v jedné zprávě ministerstva spravedlnosti o prvních bězích Právnické školy pracujících. Cíl školy byl impozantní: během jednoho roku udělat z pologramotných dělníků straně oddané prokurátory. Do prvního běhu nastoupilo 78 osob včetně jedenácti Slováků a pěti žen. Po roční intenzivní nalejvárně -jedna třetina látky byla věnována marxismuleninismu - dokončilo školu 72 lidí, kteří byli po několikaměsíčním zapracování jmenováni do funkcí krajských a okresních prokurátorů a na další vlivná místa v justici.
Žádné hodnocení Ludmily Biedermannové z doby jejího studia na PŠP se nedochovalo. Z toho, že byla po absolvování školy v listopadu 1949 vybrána spolu se čtyřmi dalšími ke službě na pražské Státní prokuratuře, jejíž pracovníci žalovali v nejvýznamnějších politických kauzách u Státního soudu, však vyplývá, že patřila k nejlepším a politicky nejvyspělejším žákům. Brzy tedy dostala možnost osvědčit svůj herecký talent v nejsledovanějších divadelních představeních roku 1950 - zinscenovaných procesech s odpůrci komunistického režimu. První proces „Právní praktikantka“ Ludmila Biedermannová nastoupila u státní prokuratury 5. ledna 1950. Již během prvních týdnů se zapojila do kauzy, jíž komunistické vedení přikládalo mimořádnou pozornost: během mše o třetí adventní neděli 11. prosince 1949 se ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti u Ledče nad Sázavou začal samovolně pohybovat křížek na oltáři. Farář Josef Toufar si ničeho nevšiml - stál k oltáři zády, ale pohyb zaznamenalo devatenáct věřících. Událost vzbudila značný rozruch a zájem Státní bezpečnosti. Do věci se vložila i státní prokuratura a ve čtvrtek 26. ledna 1950 dorazili do Číhoště JUDr. Karel Čížek v doprovodu dvou absolventů PŠP, Karla Růžičky a Ludmily Biedermannové. Trojice si dlouho prohlížela kostel a pak vyslýchala místní obyvatele: Čížek funkcionáře, Růžička ostatní dospělé a Biedermannová školní děti. Farář byl zatčen o dva dny později, ale plány režimu uspořádat s ním monstrproces, v němž by byla prezentována zrádná úloha církve a podvratná činnost Vatikánu, zhatili sami příslušníci StB svou brutalitou. Toufar zemřel 25. února ve vězení na následky mučení, které mu způsobil dozorce Ladislav Mácha.
V březnu čekalo Ludmilu Biedermannovou první vystoupení před soudem. Proces s „Jaroslavem Vetejškou a spol.“ patřil vůbec k prvním monstrprocesům, byť lokálního rázu. Komunistická moc si v něm vyřizovala účty s jednou odbojnou vesnicí, Dolními Bojanovicemi na Hodonínsku, v nichž v květnu 1948 rekordní počet voličů - 67 procent - hlasoval bílým lístkem proti jednotné kandidátce tzv. Národní fronty. V obci působila skupina mladíků, kteří se snažili místním komunistům znepříjemňovat život: funkcionářům trávili psy, podstrkovali polínka se střelným prachem do dříví, psali na zdi protikomunistická hesla, přerušili přívod proudu do kina v době promítání sovětského filmu. K této partě se později přidal Jaroslav Vetejška z Hodonína, který sběhl z vojny a odešel za hranice, kde byl pravděpodobně naverbován francouzskou tajnou službou a pověřen organizováním odboje na Hodonínsku. Jednou z odbojových akcí měl být únos strážmistra StB Aloise Dyčky, který byl podle pamětníků za války agentem gestapa a z nějž se po únoru 1948 stal zvlášť horlivý vykonavatel komunistické politiky. Operace se však nepodařila a Jaroslav Vetejška spolu s Antonínem Buškem Dyčku 4. ledna 1950 v přestřelce usmrtili.
Státní bezpečnost velmi rychle pochytala všechny lidi, kteří Vetejškovi pomáhali, a vyrobila z nich protistátní skupinu, jejíž ideovým vůdcem měl být dolnobojanovický farář Jaromír Pořízek - ten ovšem neměl o věci potuchy. Zatčení, kteří nepodepsali připravené protokoly, byli rafinovaně mučeni. „Tvrdím vždycky, že facka nebo kopanec není žádné násilí. Oni měli metody, které byly psychicky neúnosné. Již v Hodoníně jsem dvakrát pozbyl vědomí,“ vypráví ve svém domě v Dolních Bojanovicích Pavel Hubačka, jeden ze dvou dodnes žijících členů skupiny. „Nejhorší bylo, že výslechy se odehrávaly se zavázanýma očima. Takže já jsem nikdy nevěděl, kdy padne rána a kam.“
Veřejné líčení probíhalo od 20. do 23. března 1950 v hodonínské Sokolovně. Žalobu zastupovalo již známé trio ze Státní prokuratury Čížek, Růžička, Biedermannová. „Bylo to precizně vyslechnuté, lidé se přiznávali, takže kdo tam byl, těžko mohl postřehnout, jak to bylo zinscenované,“ říká Pavel Hubačka. Redaktor Radiožurnálu Marek Janáč nedávno v rozhlasovém archivu objevil čtrnáctiminutový fragment závěrečné řeči Ludmily Biedermannové. Prokurátorka se v ní soustředila na čtyři obžalované ženy. Deklamace nezapře divadelní školení, spíše než o obžalobu jde o ideologické řečnické cvičení: obžalované se podle prokurátorky ochotně připojily „k táboru reakce, který neustále volá po válce, a zradily tak dvakrát: zradily republiku a zradily úsilí žen celého světa, které si tak toužebně přejí mír a bojují za něj. Vždyť přece snahou každé ženy, každé matky, je zajistit dětem lepší život, něž měly samy,“ volala tehdy osmadvacetiletá Biedermannová pateticky. „Žádná dobrá matka by si nepřála, aby její dítě trpělo hladem a trpělo nouzí, aby na něj v životě čekala krize a nezaměstnanost. Takové slovo, taková slova by si matky přály škrtnout ze všech slovníků a nahradit je novými, krásnými slovy, jako je radost a smích a štěstí, a proto se všechny dobré ženy a matky v naší republice zapojily do všech povolání po boku mužů, proto tak statečně a oddaně budují republiku a kráčí v prvních řadách na cestě k socialismu a nelekají se žádných obtíží.“ Smrt, dvě doživotí a 180 let vězení Jaroslav Vetejška byl odsouzen k smrti, dva obžalovaní včetně Melanie Klouparové, která byla v šestém měsíci těhotenství, na doživotí, zbylých jedenáct osob dohromady na 180,5 roku vězení (Pavel Hubačka dostal 30 let a odseděl si 15, Melanie Klouparová porodila ve vězení chlapečka a na svobodu byla propuštěna o 15 let později). Pět dní po skončení hodonínského procesu došlo k právnímu aktu, který metamorfózu divadelní herečky v prokurátorku završil v symbolické rovině: 28. března povolil Obvodní národní výbor v Praze 6 Ludmile Biedermannové užívat příjmení Brožová. Jméno nebylo zvoleno náhodně: šlo o dívčí jméno její matky, křestním jménem také Ludmily. Podle historika Františka Drašnera přinutil k této změně Ludmilu přímo ministr spravedlnosti Alexej Čepička. Důvody jsou jasné: pět let po válce prostě nemohla v tak veřejně exponované funkci působit osoba s echt německým jménem, které přeloženo do češtiny navíc znamená šosák či dobrák. O tři dny později byla Ludmila Brožová jmenována prokurátorkou v 5. pracovní třídě. Ve jmenovacím dekretu píše náměstek ministra spravedlnosti Alfréd Dressler: „Současně Vám promíjím (...) podmínku úspěšného výkonu odborné justiční zkoušky.“
Na počátku dubna 1950 získala Ludmila Brožová další ostruhy v prvním monstrprocesu proti představitelům katolické církve („Augustin Machalka a spol.“), v němž bylo jedenáct významných představitelů řeholních řádů obžalováno ze zcela smyšlených zločinů. Jeden z nich byl odsouzen na doživotí a zbylých deset dohromady na 132 let vězení (poslední byl propuštěn až v roce 1965). Rozpoutanou proticírkevní hysterii režim využil k provedení tzv. akce „K“. Státní bezpečnost během nocí z 13. na 14. a z 27. na 28. dubna 1950 přepadla téměř všechny kláštery v zemi a více než 2400 řeholníků odvezla do koncentračních táborů, v dobové terminologii „centralizačních klášterů“. Veškerý majetek klášterů byl zabaven. Příznačné je, že budovu teologického ústavu řádu redemptoristů v Obořišti u Dobříše získalo ministerstvo spravedlnosti a ihned do ní přestěhovalo Právnickou školu pracujících.
Bezprostředně po skončení procesu s Augustinem Machalkou, 14. dubna 1950, se sešli na poradě režiséři chystaného veleprocesu s Miladou Horákovou z ministerstva spravedlnosti, státní prokuratury a státního soudu. Ludmila Brožová, bývalá druhořadá herečka, tu byla obsazena do jedné z hlavních rolí. Odůvodnění bylo lakonické: „Ludmila Brožová, absolventka PŠP, bystrá, pilná, houževnatá, osvědčila se v několika větších věcech a vynikla jako dobrý řečník při procesech v Hodoníně (Vetejška a spol.) a v procesu s řádovými kněžími. Politicky značně vyspělá.“ O osudu Ludmily Brožové tím bylo rozhodnuto: na prokuratuře stráví celý svůj pracovní život. Po dvouletém působení u státní prokuratury v Praze odejde na rok do Rokycan a od roku 1953 bude působit na Krajské prokuratuře v Plzni. Do roku 1964 se bude zabývat tzv. kontrarevoluční agendou.
Dnes je Ludmila Brožová známa a souzena za svou roli v procesu s Miladou Horákovou - v následujících čtrnácti letech však hrála hlavní roli v několika stech politických procesech, které zničily životy tisíců lidí.
Osobní svědectví ukazují, že Ludmila Brožová se sžila se svou novou rolí do té míry, že jí přizpůsobila celé své image. Zatímco její kolegové z divadla na ni vzpomínají jako na hezkou extrovertní brunetku, s níž se dalo mluvit o všem, ti, kteří ji znali z prokuratury, mají úplně opačné dojmy. „Pamatuji si ji jako takovou velmi nepůvabnou, drobnou, šedivou myš, nepřístupnou, která byla obecně neoblíbená,“ říká Marie Francová, která pracovala v letech 1957-1959 na prokuratuře ve Stříbře. „Na mě dělala dojem velice primitivní, proletářské postavy,“ říká spisovatel Otto Ulč, který byl ve druhé polovině 50. let ve Stříbře okresním soudcem, a dodává: „Byla pokládána za starou pannu.“ František Vašek, krajský prokurátor v Plzni v letech 1954-1968, říká: „Moc na sebe nedbala, přestože plat měla slušný. Zbělely jí brzo vlasy. Vypadala starší, než skutečně byla.“ Podle Mileny Trulíkové, která působila na krajské prokuratuře v Plzni v letech 1969-1973, byla Ludmila Brožová při osobním kontaktu drsná. „Přišla mi až taková neženská,“ říká Trulíková.
Jak se vlastně mohlo stát, že se ze „společenské, přátelské a férové holky“, jak ji charakterizuje herečka Božena Böhmová, stalo během několika let bezcitné monstrum posílající bez rozpaků těhotné ženy či rodiče malých dětí na desítky let do vězení a jiné přímo na popraviště?
Oběť doby Divadelní režisér a filmový dramaturg Jaroslav Kubát prožil s Ludmilou Biedermannovou v době jejího působení v divadle krátký milostný vztah, který dnes označuje za „študentskou lásku“. Moc si ji, po více než šedesáti letech, nevybavuje, krátce ji charakterizuje jako „nevyzrálé děvče“. To, že jeho bývalá holka a obávaná prokurátorka v procesu s Horákovou byly jedna a ta samá osoba, se mu doneslo až po letech. Na otázku, jak se to vše podle něj mohlo stát, dlouze popisuje dnes již málo pochopitelnou dobu a svou vlastní zkušenost s politickými procesy. „Psychóza doby byla tak intenzivní, že nikdo nemohl být neutrál.“ Nakonec se dlouze odmlčí a pak velmi pomalu a pečlivě formuluje větu: „Jsem přesvědčen, že u té Lídy to není individuální selhání či zvrácenost, ale že je oběť doby a celé té atmosféry.“
Božena Böhmová, která svou kamarádku Lídu naposled viděla někdy krátce po procesu s Horákovou (prý jí tehdy řekla, že „Horáková byla čestný nepřítel“), je přesvědčená o tom, že Brožová „nevěděla, že je to zinscenovaný proces“, stejně jako to nevěděla ona sama. „Kladla jsem si mnohokrát otázku,“ dodává, „co by se stalo, kdyby se osud obrátil. Kdyby Plachtu potkala ona a mně nabídli místo v právnickém oddělení. A je to velký otazník.“
***
Článek je součástí připravovaného knižního životopisu Ludmily Brožové. Autor uvítá svědectví dalších pamětníků, kteří přišli s bývalou prokurátorkou do styku.
petr.zidek@lidovky.cz
Nikdo z pamětníků si již nevybavuje, jak se Lída k divadlu vlastně dostala. Podle Boženy Böhmové, která ji poznala těsně před osvobozením, se motala kolem divadelní skupiny Tvar a pak se přidala k Obratníku. Absolventka PŠP, bystrá, pilná, houževnatá, osvědčila se v několika větších věcech a vynikla jako dobrý řečník při procesech v Hodoníně a v procesu s kněžími. Politicky značně vyspělá. Hodnocení Ludmily Brožové z května 1950
Brožová na sebe moc nedbala, přestože plat měla slušný. Zbělely jí brzo vlasy. Vypadala starší, než skutečně byla. František Vašek krajský prokurátor v Plzni v letech 1954-1968
Tvrdím vždycky, že facka nebo kopanec není žádné násilí. Oni měli metody, které byly psychicky neúnosné. Již v Hodoníně jsem dvakrát pozbyl vědomí. Pavel Hubačka odsouzený v procesu Vetejška a spol.„
