Zvláště důležité jsou v Německu, které je s námi spojeno tisíci vláken a uzlů. A zvláštním místem v Německu byl pro Čechy, zvláště v posledních sto letech, Mnichov. Ředitelkou Českého centra je tam od jara bohemistka Zuzana Jürgens, kterou si čtenáři literárních časopisů pamatují pod dívčím jménem Dětáková.
* LN Na co myslí ředitelka Českého centra, když jde ráno do práce po mnichovské Prinzregentenstrasse?
Nejdřív malá korektura: do práce jezdím na kole, protože v Mnichově nejenže nejsou skoro žádné kopce, ale taky je tu spousta cyklistických stezek a ohleduplní řidiči. Znovu vždycky mě překvapí monumentalita té ulice, je to z velké části architektura 30. let. Mnichované sem chodí do Domu umění, novobarokního Bavorského národního muzea anebo na procházku k řece. Anebo samozřejmě do Českého centra a já jsem ráda, že máme takové prominentní sousedy.
* LN Je práce v Českém centru v Mnichově jiná než jinde po Evropě? A je jiná než v Berlíně či v Düsseldorfu?
Základní principy naší práce se neliší – pořádáme kulturní akce, navazujeme kontakty s institucemi a potenciálními spolupořadateli, odpovídáme na nejrůznější otázky týkající se ČR. Jistý rozdíl ale vidím v konkrétním zaměření programu: Německo je veliké a jednotlivé regiony se od sebe dost liší, a tak například berlínské publikum v podstatě vyžaduje alespoň zčásti jiný typ akcí, jiná témata než třeba mnichovští návštěvníci. Berlín je otevřené multikulturní město, kde žije spousta umělců – mezi nimi i řada Čechů, ale ve kterém není moc peněz. Mnichov je město bohaté a do značné míry konzervativní, i když momentálně se právě radnice snaží o to, aby sem přilákala moderní umění na vysoké úrovni. Svou roli hrají i odlišné dějiny těchto regionů po druhé světové válce.
* LN Jaké publikum vám sem chodí?
Máme stálý okruh příznivců, který tvoří v Německu žijící Češi, Němci se zájmem o českou kulturu a sudetští Němci, kteří mají i nadále úzkou vazbu k Čechám. Kromě toho k nám chodí návštěvníci podle tématu akcí, které pořádáme. Velký úspěch měla třeba výstava romského umění, čtení Tomáše Halíka nebo loni večer věnovaný zlínské architektuře. Pro mě je to povzbuzení k tomu, abychom připravovali různorodý program, abychom se věnovali i tématům, která nejsou jenom specificky česká.
* LN Existuje něco jako český Mnichov?
Myslím, že existuje dokonce několik českých Mnichovů: ten nejmladší se setkává na stránce Mnichov. de nebo v České škole bez hranic, starší ročníky jsou členy Sokola nebo zasloužilé Společnosti pro vědy a umění. Zároveň je tady ale taky spousta Čechů, kteří nejsou nijak zvlášť vidět. Po deseti letech v Německu můžu říct, že je to taková česká specifika: nebýt vidět, neznat se ke své národní identitě. Což nás výrazně odlišuje například od Poláků.
* LN A co sudetoněmecký Mnichov? Spolupracujete se Sudetoněmeckým domem?
Možná bych na úvod měla vysvětlit, co to vlastně Sudetoněmecký dům je – je to budova s výstavní síní a velkým sálem, v níž sídlí řada kulturních i politických organizací, které mají v náplni činnosti věnovat se historii Němců v (nejenom) Čechách. Tedy nejenom sudetoněmecký landsmanšaft, ale také Collegium Carolinum nebo Spolek Adalberta Stiftera. Když tady před deseti lety České centrum začínalo, půjčil si tehdejší ředitel Jan Šícha židle na první akci, přednášku Petera Demetze, právě ze Sudetoněmeckého domu. Tehdy se to nesmělo nikomu říct, i když ta zápůjčka svědčí o tom, že vztahy byly už tenkrát dobré. Dnes běžně spolupracujeme nejen ze zmíněným Spolkem Adalberta Stiftera a Collegiem Carolinem, ale také třeba Sudetoněmeckou nadací. V určitém slova smyslu máme společné zájmy.
* LN České centra jsou zařízení zvláštního poslání. Někteří si však myslí, že je to v dnešní době anachronismus. Vy jistě nikoli.
Pokud si někdo myslí, že Česká centra jsou přežitkem, vyplývá to myslím z nepochopení smyslu jejich činnosti. Samozřejmě nemůžou působit tak jako velké výstavní domy, opera či národní divadlo. Nemají na to peníze a vlastně ani kompetence. Jako oficiální zástupce českého státu, české kultury v zahraničí ale může ředitel Českého centra dávat podněty ke spolupráci, informovat, upozorňovat na zajímavé, kreativní aktivity – a bude ho slyšet. Spíš než když přijde někdo z ulice. A pak bych vůbec nepodceňovala tu každodenní práci – když ze čtení neznámé české autorky odchází alespoň jeden posluchač, který si její knihu koupí a přečte a pak ji třeba ještě někomu doporučí, můžu být spokojená.
* LN Kam by se měl Čech jít v Mnichově podívat? Kde se vám to nejvíce líbí?
Do Anglické zahrady – obrovského parku v centru města. Může se tam chodit po trávníku, koupat v potoku, jezdit na koni. Do tradiční bavorské hospody Tatenbach, kde mají skvělé vepřo knedlo zelo. A i když je pravda, že po pracovním týdnu plném kultury si chodím odpočinout právě spíš do přírody, rozhodně stojí za to jít do kterékoli z pinakoték umění. Například v pinakotéce moderny je ve stálé expozici designu i česká tatrovka.
* LN Byla jste na Oktoberfestu?
Mnichov je v té době Oktoberfest: po ulicích chodí ve dne v noci muži v kožených kalhotách, ženy v dirndlech. Nad městem se vznáší vůně pečených mandlí a smažených kuřat. Vyhnout se tomu nejde. Ale byla jsem i přímo na Theresienwiese, kvůli dceři, protože Oktoberfest je i taková matějská pouť. Bylo to dopoledne, tedy bez piva. A všichni, koho znám, říkají, že užívat si to můžete začít teprve po prvním mázu. Takže snad až příští rok.
