* LN Na ministerstvu vnitra jsou dosud stovky estébáků, kterým se podařilo pomocí různých fint zůstat, nebo se dokonce vrátit. Až do loňska se tomuto tématu příliš nevěnovala pozornost. Překvapilo vás to velké číslo?
Ne, mě to nepřekvapuje. Policie a ministerstvo vnitra má desetitisíce zaměstnanců a estébáci samozřejmě nebyli jen operativci a vyšetřovatelé. Byli to i všichni šoféři, sekretářky a někteří z nich tam přirozeně zůstali, protože se na ně nevztahoval lustrační zákon. Hlavní kmen estébáků jsme se ale snažili vymýtit, a to tak, že jsme je propustili. A udělali jsme to velmi záhy poté, co jsme na federální ministerstvo vnitra přišli, rozkazem z 16. května 1990.
* LN Jak je tedy možné, že ve složkách ministerstva zůstali nebo se do nich mohli později vrátit?
My jsme samozřejmě neznali kompletní legislativu a neměli jsme žádnou zkušenost se státní správou. A tak jsme se dozvěděli, sice velmi záhy, ale vlastně už pozdě, že existuje jednotný Sbor národní bezpečnosti, SNB. A že vlastně SNB, kam spadala jak Veřejná, tak Státní bezpečnost, nemůže nikoho propustit, pokud je pro něj místo jinde ve sboru. Takže estébáci, kteří měli právní vzdělání, ať už jakkoli formální, třeba z Vysoké školy SNB, se rázem přeměnili na vyšetřovatele. A úřady vyšetřování tehdy spadaly pod republikové ministerstvo vnitra. My jsme se sice tehdy pokoušeli přemluvit republikového ministra vnitra Tomáše Sokola, aby je nepřijímal. Ale on se nám vysmál s tím, že bez změny zákona s tím nemůže žádný ministr nic udělat.
* LN Jaká kolem tohoto tématu panovala na Federálním ministerstvu vnitra atmosféra?
Ministrem vnitra byl až do červnových voleb v roce 1990 Richard Sacher a bylo velmi obtížné mu to vysvětlit. A nakonec se nám to nepodařilo. A nejsem si vůbec jistá, zda by se nám tehdy podařilo přesvědčit Federální shromáždění, aby příslušný zákon tak rychle novelizovalo. Takže jsme to snad trochu zvorali. Fakt ale je, že když se podívám na ostatní postkomunistické země, do Maďarska nebo Polska, a to nemluvím o postsovětských republikách, tak se u nás podařil nejradikálnější řez. Dělali jsme, co jsme uměli.
* LN Dá se předpokládat, že kdyby se tehdy šlo proti zákonu, tak by ani revoluční étos nezabránil hromadným žalobám „neoprávněně“ propuštěných estébáků...
Samozřejmě. Takové téměř kolektivní případy se i staly. Ten rozkaz ministra Sachra, který ale prezentoval s tehdejším náměstkem Janem Rumlem a jistě na něm spolupracovali, říkal, že estébáci, kteří pracovali na „linii vnitřního nepřítele“, budou propuštěni bez nároku na odchodné. Samozřejmě to pak u soudu vyhráli, my jsme byli amatéři a neměli jsme žádnou šanci. Ale musím zopakovat: udělali jsme to lépe, než se to povedlo jinde. Nebo ještě obráceně - jinde to dopadlo ještě hůř.
* LN Existovaly rozdílné názory, jak situaci kolem estébáků řešit. Jaké proudy se tehdy na ministerstvu vnitra střetly?
My, tím mám na mysli lidi, kteří přišli zvenku a byli to z velké části bývalí disidenti, jsme chtěli StB prostě zrušit. Samozřejmě jsme věděli, že každý stát má a potřebuje tajnou službu, ale náš názor byl, že tajná služba nepotřebuje staré odborníky. Pochopitelně třeba nasazování odposlechů nebo jiné technické věci těžko může dělat člověk z ulice. Proti nám ale stáli i někteří ministerští úředníci a legislativci, kteří nebyli estébáci. Ti nám neustále říkali: to nejde a tamto nejde. A pro nás bylo skutečně těžké rozlišit, kdy ti lidé lhali, protože nám nechtěli vyhovět, a kdy to skutečně ze zákona nešlo. Když jsme se konečně rozhodli, že se na ně vykašleme a uděláme to, jak myslíme, dopadlo to tak, že estébáci mohli hledat místa jinde ve sboru. A byla z toho ještě větší ostuda.
* LN Jak se k vám chovali estébáci, kteří na ministerstvu vnitra zůstali?
Osobně jsem se na chodbách ministerských budov setkala s velkou vstřícností. Otázka samozřejmě je, nakolik byla předstíraná. Ale myslím, že tam byla i řada lidí, kteří byli rádi, že totalitní režim skončil a oni budou mít větší možnosti. Pokud si dobře vzpomínám, byl největší problém s těmi propouštěnými, kteří se často bouřili, že si to nenechají líbit. I onen propouštěcí rozkaz se tenkrát četl za přítomnosti jakýchsi samopalníků. A dodnes nevím, zda reálné nebezpečí skutečně existovalo, či zda bylo vymyšlené. Ale myslím, že to bylo poněkud nadsazené a že žádné fyzické nebezpečí konfliktu nehrozilo.
