Krásné jaro, čerstvý vítr a jachtařská sezona může opět začít. Také já jsem spustil na Berounku svou železnou pramici. Nemá sice plachtu, ale takové opěradlo, které mi při dobrém větru slouží stejně. Chytání ryb z loďky je totiž úplně jiné kafe. Dokonce i pár „dramatických“ chvil jsem zažil.
To když jsem přejížděl zpět na kotviště a náhle mi někdo zavolal na mobil. Místo abych hovor co nejvíce zkrátil, pustil jsem vesla a žvanil a žvanil, až mě proud zanesl blízko k Berounu. Normálně by se nic nedělo, bylo ale jaro, hladina vysoká a já se dostal do zúžené části, kde voda, jak se říká, opravdu valila.
Jal jsem se statečně veslovat proti proudu. Když veslujete a díváte se na vodu , která navíc právě „valí“, připadá vám, že po hladině jenom letíte. Ve skutečnosti jsem rychle pochopil, že můj boj je marný - blížil jsem se pořád k Berounu.
Nechal jsem tedy loďku po zoufalém boji doplout přirozeně ke břehu a potom, jako burlak na Volze, jsem ji táhl zatopenými vrbičkami vzhůru. Bylo to namáhavé a já měl svaly plné „másla“.
V listopadu jsme si zase vyjeli s kamarádem na štiky. Přejel jsem Berounku v místech, kde má tak sedmdesát metrů napříč a na druhé straně je příkrý břeh porostlý stromy. Ideální místo na dravce. Najel jsem tam s myšlenkou, že loďku přivážu k obnaženým kořenům.
Nápad dobrý, jenže přišla zrada. Když jsem jednou nohou stoupl na břeh a chytil se kořene, praskl, já šel po zádech do vody a kamarád se mohl potrhat smíchy. Smál se dobře, protože na stejném místě po mém odjezdu chytil štiku pětaosmdesátku.
O autorovi| Richard Tesařík hudebník a herec
