Čtyři roky jsem jezdila do Kalábrie a to byl jeden dlouhý perfektní víkend. Tam jsem pochopila, co je tanec. Život je tanec. Ten moment si pamatuju přesně. Během jednoho představení jsem měla celou dobu husí kůži, a když jsem dotančila, dlouho jsem brečela. Byla to nepopsatelná energie, která procházela mým tělem, jako orgasmus. Cítíš ten příběh, který tancuješ, a v tu chvíli víš, že ho i žiješ.
Čím víc tančím, tím víc mám energie. Šťáva mi dojde, jen když si to připustím. Když mám hodně práce, často nevidím neslyším, což je nevýhoda, protože si to pak tělo vybere později. Třeba prasknou nějaká svalová vlákna a to člověka na delší dobu vyřadí, takže je lepší si najít čas a tělu se věnovat. Jako vystudovaná fyzioterapeutka vím, co potřebuje. Poznám, kdy mi chybí sůl nebo jsem málo pila, dbám na strečink, když mi to vyjde, chodím plavat...
Kdyby mě někdo zastihl, když mám o víkendu volno, a neznal mě, bude si myslet, že jsem lenoch. Dokážu spát i dvanáct hodin. Na druhou stranu ale chytnu třeba uklízecí mánii, uklízím celý den a nemůžu přestat. Odmalička nedokážu sedět v klidu. Občas, když už se cítím fakt unavená, nesnesu, aby doma hrála hudba. Protože i když slyším nějakou strašnou písničku, moje tělo se hejbe do rytmu. Jsem jak blázen.
Chtěla jsem tancovat, už když jsem se narodila, je to jedna velká láska. Teď už ale dokážu rozdělit lásku k tancování a lásku k chlapovi.
Být se svým partnerem a našimi dvěma pejsky, i kdybychom seděli doma a nic nedělali, jen ta jejich přítomnost mě nabíjí. Poslední dobou se snažím mít volno právě o víkendu. Aby byl vztah kvalitní, musí v tom být nějaký systém.
Nejraději spolu vyrážíme do přírody. Mám ráda Český ráj, mám ráda vietnamský ráj, kambodžský ráj, těch rájů je spousta. A úplně největší relax je pro mě voda, voda je lék na všechno. Moře mi tady moc chybí.
Únava přichází z nudy a já se nikdy nenudím. Mám takový trik, že se dokážu snadno a rychle přenést úplně jinam. Je jedno, kde zrovna jsem, jestli ve vlaku nebo na ulici, samo, nahodile něco problikne. Vidím v hlavě nějaký film, kterého jsem součástí. Sedím v kavárně a u protějšího stolu vidím člověka, který vypadá jinak, je něčím zvláštní. Například na něj určitým způsobem dopadá světlo. A už je součástí toho mého movie...
O autorovi| zaznamenal Milan Vidlák
