Poměrně překvapivé bylo pro českou fyzikální obec udělení Nobelovy ceny za návrh, jak změnit vlastnosti optických vláken tak, aby dokázala přenášet světelné signály na velkou vzdálenost, ovšem pro mne a mé kolegy je to povzbuzující, protože byla oceněna oblast výzkumu, kterou se soustavně zabýváme již od konce sedmdesátých let. Zásadní praktický význam přinesly Kaovy práce z poloviny 60. let, spořívá v tom, že její výsledky umožnily pozdější bouřlivý rozvoj optického sdělování, bez kterého by dnešní „informační společnost“ nemohla existovat. Nešlo vlastně o revoluční objev, ale Kao přesně identifikoval „slabá místa“, která omezovala praktickou použitelnost optických vláken k přenosu informace. Kao odhalil příčiny ztrát světelného signálu při jeho šíření optickým vláknem a ukázal cestu, jak tyto překážky potlačit.
Současně jeho práce upozornily na obrovské možnosti, jaké by vlákna s malými ztrátami mohla přinést pro rozvoj telekomunikací. Další vývoj Kaovy vize jednoznačně potvrdil.
Marek Piliarik, fyzik:
Určit intenzitu světla a převést ji na elektrický signál se koncem šedesátých let minulého století samozřejmě umělo. Willard Boyle a George Smith nás však naučili, jak měřit intenzitu světla stovkami a tisíci detektory současně a získat tak informaci o prostorovém rozložení intenzity světla. Ten princip je velmi jednoduchý, a dodnes svým mimořádně účinný.
Oba autoři pracují v Ústavu fotoniky a elektroniky Akademie věd ČR
