Vydáním Daru bude mít už český čtenář k dispozici deset románů Vladimira Nabokova (1899-1977), ale právě tato próza shrnuje všechny autorovy obsese.
Slovo dar psáno azbukou má stejně jako v anglickém překladu (Gift) ještě další význam: talent. Ale v češtině tento druhý význam jen tak samozřejmě nenaskočí. Napovězme tedy, že v tomto románě jde o dary ducha, života, dary obraznosti, tvořivosti, fabulace. Ale taky o jejich nedostatek.
Všechny Nabokovovy posedlosti Kdybych měl vyslovit jméno spisovatele, v němž je přítomno všechno příznačné pro to nejlepší ze spisovatelské tvorby 20. století, byl by to nepochybně právě Vladimir Nabokov, který „když prošel zkouškami modernismu, dospěl k obnovenému - zajímavému a poněkud chladnému - narativnímu umění“. Tak je v Daru charakterizován talent malíře Romanova z berlínské ruské komunity. A taky další přívlastky popisující Romanovovy obrazy, „podivná, překrásná a přesto jedovatá malba“, by se našly i v některých recenzích Nabokovových románů a povídek. Nabokov umí vše, co se čeká od románů naší nedávné současnosti, napsat strhující thriller (Smích ve tmě) i groteskní divertimento (Král, dáma, kluk), experimentální texty s „existenciálním nábojem“ (Zoufalství, Oko), ale taky skandální bestseller (Lolita), a při tom všem perfektně skrýt svou lidskou bolest za zdánlivě chladným románovým mistrovstvím. A Nabokov je dávno před postmodernou jejím výrazným představitelem, a ta stříbrná nit, která se každou chvíli zaleskne v tkanině jeho příběhů, to je všudypřítomná nabokovovská ironie.
Kdybych měl teď zvolit ten Nabokovův román, v němž je svým způsobem přítomna celá jeho tvorba, byl by to právě Dar. Najdeme v něm všechny Nabokovovy posedlosti, literární i mimoliterární, autobiografické obrázky z vlastního dětství i dospívání, ukryté za paravánem jakoby cizího příběhu, odstavce věnované motýlům i šachům, mihne se tu Puškin i Gogol, dva Nabokovovi nejmilovanější ruští autoři, a setkáme se zde se všemi rafinovanými podobami perzifláže a parodie a s autoportréty navlečenými do cizích obleků i cizího spodního prádla. A jako „ironický šleh“ se zde objeví i jen tak na půl úst převyprávěný příběh Lolity.
Dar je ale taky, jak překladatelsky, tak čtenářsky, snad nejobtížnějším Nabokovovým románem. V české překladové literatuře nacházím pro to obdobu jen v překladatelském výkonu Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky při překládání rovněž čtenářsky obtížné Faulknerovy Báje. I když tady přece jenom vychází překladateli vstříc fakt, že Dar existuje ve dvou „zcela autentických mutacích“, ruské a anglické.
V jedné z rovin je Dar milostným románem, v němž se osud rozhodne hlavního hrdinu, spisovatele Fjodora Konstantinoviče Godunova-Čerdynceva, dát dohromady s jeho budoucí láskou, Zinou. Ale napřed to udělá naprosto hloupě, „nevkusně a nešikovně“, až si říkáte, jaký idiot je ten osud. Pokusí se to napravit, ale zvorá to i na druhý pokus, až konečně osud, „už na konci svých sil, podnikne poslední zoufalý manévr“. Ten je však postaven na dokonalém omylu a klamu, ale přesto vyjde, protože „ty nejkouzelnější věci v přírodě i v umění jsou založeny na klamu“. Sledovat tohle napřed bezhlavé a pak čím dál bizarnější řádění osudu v lidských vztazích by byl nepochybně strhující čtenářský zážitek, kdyby ale ta mrcha Nabokov nevyslal po řece příběhu dva obrovské tankery, tarasící už tak komplikovanou plavbu jeho love story.
Dar patří k těm Nabokovovým rusky psaným románům, jejichž cílovou skupinou byla původně berlínská a pařížská ruská diaspora. Tvrdil bych, že Dar je dokonce tím románem, na němž je tohle původní určení nejvíc znát. A parafrázuje Nabokova, řeknu teď, že berlínský ruský exil (až do nacifikace Berlína jedna z největších a nejlíp organizovaných diaspor) se nostalgicky chvěl ozvěnou ruské poezie 19. a počátku 20. století. Takže prvních padesát stránek románu, zaplněných převážně fiktivními recenzemi básnického debutu Fjodora Konstantinoviče, je nejspíš svými literárními odkazy, aluzemi a echy ruské poezie skutečnou hostinou, ovšem jen pro ruské čtenáře či rusisty důkladně obeznámené s ruskou poezií.
Druhým tankerem, který čtenáři sledujícímu tah milostného příběhu, vpluje do cesty, je další literární opus Fjodora Konstantinoviče: životopis Černyševského.
Pán, co páchne po štěnicích Nikolaje Gavriloviče Černyševského považoval Lenin za „jediného skutečně velkého spisovatele“. Patřil k nejvýznamnějším politickým publicistům 19. století a k mluvčím ruských revolučních demokratů. Napsal několik politicko-výchovných románů, nejznámější je Co dělat?. Strávil dvacet roků ve vyhnanství a v kriminále byl taky jako doma. Hle, ten nejobětavější idealista a uctívaná ikona, ale zároveň ten nejmizernější spisovatel, který „neměl nejmenší ponětí o skutečné podstatě umění“. A to už cituji Nabokova, jenž si prostřednictvím Fjodora Konstantinoviče a jeho pamfletu na Černyševského vyřizuje účty s estetikou, která se jednou obludně rozkošatí do tzv. socialistického realismu. Černyševskij - troufnu si tvrdit - byl svým způsobem opakem Mefistofela: dobro chtěje páchat, konal zlo, zasel vítr, jehož ničivý orkán sklidily pak následující generace. A Nabokov to moc dobře věděl, ale když dokončil Dar, byl ještě Černyševskij i mezi emigranty, totiž aspoň mezi částí z nich, natolik respektovanou ikonou, že se Nabokovův román směl objevit v roce 1938 v objemném pařížském časopise (vydávaném esery, stoupenci ruské strany socialistických revolucionářů, zlikvidované v SSSR bolševiky) Sovremennyje zapiski jen bez čtvrté kapitoly, tedy toho pamfletu na Černyševského. Celý román vyšel rusky až v roce 1952 v New Yorku, a o jedenáct roků později tamtéž anglicky.
Ale nebyl by to Nabokov, kdyby ta čtvrtá kapitola Daru nebyla ve skutečnosti parodií pamfletu, tedy parodií parodie. Černyševského život je tam zgroteskněn v řadě sugestivních detailů, jako vystřižených z filmu Woodyho Allena Láska a smrt, situovaného do Ruska 19. století. A Fjodor Konstantinovič k tomu dodává, že „všechno to hořké a heroické, co život Černyševskému přichystal, nevyhnutelně provázela příchuť ohavné frašky“, byl to, jinak řečeno, „pán, co páchne po štěnicích“.
Černyševskij nejenže byl připraven o většinu darů života, ale dokonce i sám jeho život se tu nakonec jeví jen jako plagiát životopiscovy posedlosti Černyševského životem. A Černyševského protějškem je pak právě autor jeho životopisu, o němž Zina praví: „Myslím, že budeš spisovatelem, jaký tu ještě nebyl, a Rusko bude po tobě umírat touhou - až se jednou, příliš pozdě, vzpamatuje...“ A když slyšíme tahle prorocká slova, už nepochybujeme, kdo to tady nosí košile i kalhoty Fjodora Konstantinoviče. Vždyť taky román je od začátku nastřídačku vyprávěn Fjodorem a Nabokovem a přechody z osoby do osoby jsou leckdy záludně nepostřehnutelné.
Na těch nejsilnějších stránkách Nabokovova Daru si znova uvědomujeme, že i náš skutečný svět je jen plagiátem Nabokovových příběhů.
***
KNIHA TÝDNE
Dar Vladimir Nabokov Přeložil Pavel Dominik. Doslov Kamila Chlupáčová. Vydává nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2007. 436 stran.
O autorovi| JIŘÍ KRATOCHVIL, Autor je spisovatel
