V Americe by mi ze srandy říkali Ethel Barrymore - ta už před sto lety stávkovala za práva herců, přiznává Eva Jeníčková.
Herečka Eva Jeníčková žije ve Spojených státech, ale do Česka přijíždí pravidelně. Nejen za rodiči a přáteli. Naposledy se objevila na plátně jako Marika ve filmu Sněženky a machři po 25 letech režiséra Viktora Tauše. Tentokrát ji do staré vlasti přivedla kromě práce i nutnost skoncovat s nepříjemnou kauzou, v níž se rozhodla nepřipustit, aby produkční společnosti Pragofilm prošel fakt, že nesplnila smlouvu a herečce i dalším aktérům filmování zůstala dlužna.
* LN Insolvenční řízení skončilo, vaším přičiněním věřitelé dostali zaplaceno, jaké máte z celé té situace pocity?
Jsem ráda, že už se tou věcí nemusím zabývat, nebaví mě to, je to negativní, ubírá to energii. Ale nemám povahu na to, nechat na sobě dříví štípat. Když mám exkluzivní smlouvu, pracuju, ve Státech musím platit hypotéku a účty - a z čeho, když mi za práci neplatí? Nejsem na takové jednání zvyklá, je to takový divoký Balkán. Překvapilo mě, jak si to hodně lidí nechá líbit. Ale asi je spíš strach, že kdyby se ozvali, dostali by se na nějakou černou listinu a neměli by pak šanci na další práci. Ale proč? Když je vaše práce kvalitní, proč by nepřišla další? Insolventní řízení skončilo, všichni ostatní dostali zaplaceno, protože tím se mě Pragofilm mezitím pokusil „vytěsnit“, aby nedošlo k prohlášení úpadku pro existenci několika věřitelů, což je úžasné! Všichni, kterým neodpovídali na upomínky, ti, co se báli ozvat, nebo ti, co už se soudili, dostali příjemné překvapení s komplimenty právníka placeného Jeníčkovou. Ve Státech by mi ze srandy říkali Ethel Barrymore - ta už v roce 1919 stávkovala za práva herců a za unie.
* LN Z Ameriky takové zkušenosti nemáte?
Ale ano, stává se tam také ledacos. Třeba jsem zažila, jak producent vytuneloval muzikál, ukradl 35 milionů a divácky úspěšný projekt musel skončit.
* LN A prošlo mu to?
To víte, že ne. Do Ameriky nemůže a v Kanadě ho zabásli. Už sedí. Tuneluje se všude, jenom tam je ten právní systém nějak lepší, účinnější.
* LN Stává se i v USA, že by někdo neplnil smlouvu?
Zkoušejí to všude. Ale mít agenta, právníka není nic, co by provokovalo zášť a důvod k osobní pomstě. Pokud třeba smlouva zní jinak, než co na vás chtějí na place, zavoláte a agent tu věc za vás vyřídí. A pokud někdo neplatí, tak tam jsou jak odbory, tak pracovní komise, která produkci třeba zastaví. Ale kdo dělá byznys a hodlá v něm pokračovat, nemá důvod neplatit a dělat si nepřátele. Pověst vás vždy předčí. A s lidmi, co nezaplatí, nemá nikdo důvod dál dělat.
* LN Neberete to osobně?
Sice se říká, že to není nic osobního, že je to jen byznys. Na to já odpovídám, že všechno je osobní, protože já jsem sama sobě tím byznysem. Sama jsem komodita. Já se musím „prodat“, přesvědčit režiséra, produkci, že jsem to já, koho potřebují.
* LN Asi to není lehké, o herce v Americe i jinde ve světě jistě není nouze?
To, že je to tam „těžké“, mně už přijde jako takové klišé, o práci se člověk přece musí ucházet všude. Jednou mi paní z castingu uvedla takový příklad. Na konkrétní roli je tu asi pětasedmdesát uchazečů, kteří ji všichni mohou zahrát. Může ji dostat kterýkoli z nich, všichni pro ni mají schopnosti. Ale ve hře je spousta faktorů. A navíc, protože i lidi s největší imaginací ji v tu chvíli vůči vám vůbec nemají a chtějí vidět tu postavu přesně tak, jak si ji vymysleli, tak tam ten jeden musí vstoupit a všem je hned jasné, že zrovna jeho chtějí. Je to tak, já musím mít v sobě cosi, co je pro tu chvíli rozhodující.
* LN Jsou to nervy?
Zvyk, ale zároveň vás to nastartuje. Nejhorší je, když se dostanete do dalších kol výběru a pak třeba zůstanou jen dva adepti, oba stejně vhodní pro tu úlohu. To pak říkám agentovi: Nech mě, už jsem na to zapomněla, zavolej, až bude rozhodnuto. Vím, že už to nemůžu ovlivnit.
* LN Žijete ve Spojených státech už od roku 1989. Stýskalo se vám někdy?
Naštěstí považuju za svůj domov i Česko i Venice v Los Angeles. Něco jako stesk jsem samozřejmě v úplných začátcích pociťovala, ale mám takovou náturu, že mě lákají nepoznané země a lidi, ráda otevírám nové dveře, beru to všechno jako výzvu a hru - a hraju si ráda. Díky Fullbrightově nadaci jsem mohla strávit první tři roky v New Yorku, učit se nejen profesi, ale také vstřebávat prostředí.
* LN A také jazyk. Nejste, myslím, herečka s akcentem. Jak jste toho dosáhla?
Asi je to i věc hudebního sluchu a píle a také se člověk nesmí bát mluvit. Musí se hodně poslouchat, snažit se rozumět i slangu. Ze začátku jsem se učila třeba na seriálech a filmech, s přítelem jsem seděla u televize a pořád se ho ptala - co říkají, co je to, přelož mi to do mně srozumitelné angličtiny. Zkraje, když jsem nevěděla nějaké slovo, jsem se styděla a radši mlčela. Ale napsala jsem si ho a běžela pro slovník. Teď někdy slyším, že jsem na tom s gramatikou líp než leckterý Američan, až se tomu musím smát.
* LN Máte zkušenosti ze Států i z Evropy. Jak jste je sbírala?
Podle pravidel Fullbrightovy nadace jsem po těch prvních třech letech musela ze Států odjet. Takže jsem hrála napřed ve Švýcarsku v experimentální divadelní verzi podle filmu Harold a Maude, pak jsem vyhrála konkurz a dva a půl roku účinkovala v Hamburku v Cats. Vrátila jsem se přes New York do Los Angeles a měla zase štěstí, že jsem uspěla v konkurzu pro muzikál Ragtime. Ten začal v Torontu a nás si zkoušeli jako takový předvoj pro Broadway. Toronto Company měla smlouvu, že potom půjde do New Yorku. Hráli jsme v Los Angeles celý rok, což bylo úžasné už proto, že člověk má zajištěnou práci, příjem, zakotví, a i když nemůžete dělat nic jiného, maximálně se můžete tajně na den na dva hodit marod a aspoň natočit třeba reklamu, tak máte šanci se propojit. Během Ragtimeu jsem propásla jak filmy, tak televizi. Ale byla to úžasná zkušenost.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
* LN Taky asi hodně velká námaha...
To je pravda, jak v Cats, tak v Ragtime jsme dělali osm show týdně, to pak když máte den volno, probudíte se ve dvanáct a jste rádi, že jste rádi... Sedm dní dovolené za rok, a to o žádných svátcích, jeden den na nemoc několik prvních měsíců, pak to kumulujete den za odpracovaný měsíc, každý týden ještě zkouška, což je další show navíc... Jela jsem s Ragtimem ještě do krásného Vancouveru. Měli jsme tam hrát půl roku, ale po čtyřech měsících jsme museli zavřít pro nedostatek peněz. Netušili jsme, proč máme nedobrá čísla ve Variety, když jsme denně plní, a pak se ukázalo, že pan Garth Drabinsky, producent, ukradl těch 35 milionů, které třeba do začátku vložil do produkční společnosti mimo jiných i Mike Ovitz. Byla to velká škoda.
* LN Jako Ava Jansen, jak jste si poameričtila své jméno, jste hrála, zpívala a tančila ve filmu, v divadle, v seriálech jako třeba v populární Ally McBealové, nevyhýbáte se reklamě. Máte zkušenost se slavnými režiséry, jako je Miloš Forman, při natáčení jste se setkala s hvězdami. Kdo nebo co na vás nejvíc zapůsobilo?
Nejvíc mě baví naprostá soustředěnost a intenzita na place. Je to naprostá validace toho, jak se cítím, jak mě baví pracovat a jakým způsobem mi to nejlépe jde. Zažrat se do toho a nepustit. Může to být sranda, úžasná, ale i chvíle nádherných nuancí, nejvyšší citlivosti a schopnosti se úplně otevřít a být zcela bezpečný ve své zranitelnosti. Miluju to.
* LN Co jste se v Americe naučila především?
Asi to, že člověk musí být neustále připravený. Když vám zítra zavolají, že budete dělat to a to, neřeknete: necítím se na to. Pokud víte, že máte jisté schopnosti, a jste rozhodnutá je uplatnit, nastavíte si to tak, že to takhle děláte, tak výzvu přijmete a uděláte to, jak nejlíp umíte. To jsem se naučila. Při výběru herce je tolik faktorů, které nezávisí na mých schopnostech a předpokladech, že když se to nepodaří a tu práci nedostanu, musí to jít mimo mě. Člověk musí být nad věcí. Uděláte to nejlíp, jak umíte, pak odejdete a nemyslíte na to. Odmítnutí nemůžete brát, jako že já jsem něco míň. Vím, že i když mě nevyberou, neznamená to, že jsem horší. Jen prostě v tuhle chvíli našli někoho, koho potřebovali víc. Ale vy to musíte udělat, jak nejlíp umíte, abyste odešli s dobrým pocitem, že jste do toho dali všechno.
* LN V současné době se chystáte v Česku účinkovat v divadle. Neodradily vás tedy ty špatné zkušenosti?
Ne, to určitě ne. Ty špatné zkušenosti byly jenom proto, že produkce nefungovala, jak by měla. Ono je jednoduché infantilně svést zodpovědnost na jiné. Byly to konkrétní faktory jako odmítnutí postavit interiéry v Peci, abychom mohli alternovat plán při špatném počasí, pozdě „vybůkovaní“ herci, takže někdy nebylo s kým točit, nezahrnutí jediného „weather daye“ do jejich natáčecích plánů, nezaplacený štáb, který byl sice trpělivý, ale po mnohých planých příslibech se rozhodl na place stávkovat, Ukrajinci, kteří nám začali rozebírat nezaplacenou stavbu přímo během natáčení, opakovaná nemožnost dostat se na plac pro nezaplacené rolby, odmítnutí dotočit exteriérové obrazy během natáčení ve studiu v Praze v čase, kdy na horách ještě sníh byl, s nesmyslnou představou o vyhození těchto scén ze scénáře - místo toho se točilo v horkém červnu na papíře, několik výměn výrobních produkcí ze dne na den atd. atd. To vše je zodpovědnost producentů, nikoho jiného, ale díky manipulované bulvární válce toto nezasvěcení nemohou vědět a vina se pohodlně hází na hlavy jiných. Ale i přes všechny nepříznivé okolnosti film Sněženky a machři po 25 letech dopadl velmi dobře. Vidělo ho více než půl milionu diváků, nejvíce z českých filmů za rok, je to nejvíce downloadovaný film na Pay-Per-View O2, komentáře na YouTube u traileru skutečně stály za to. Co víc?
* LN V čem vás tady uvidíme?
Zatím nemohu být konkrétní, chystáme s režisérem Viktorem Taušem divadlo, ale ještě se rozhoduje mezi několika hrami. Jde o současné americké tituly v originálním překladu, chceme uvést něco, co se tu málo nebo vůbec nehrálo. Samozřejmě v tom nejsme sami a bude jistě i casting . Mám také dělat dvě hry pro anglicky mluvící publikum, kterého je v Praze poměrně hodně, s jihoafrickým režisérem Davidem Peimerem. Plány jsou, hry také a sluníčko svítí.
