Profesor Jaroslav Vostrý reagoval na článek v minulé Akademii, který popisoval vznikající metodiku pro hodnocení vysokých škol uměleckého směru. „Nemohu souhlasit s tím, že by se umělecké školy mohly obejít bez vědy či vědecko-výzkumné činnosti,“ píše a přikládá nejnovější zprávu o činnosti Ústavu dramatické a scénické tvorby Divadelní fakulty AMU. Mimo jiné se v ní můžeme dočíst, že „významnou součástí scénologického výzkumu se v poslední době stalo studium fenoménu performativity a eventu a v jeho kontextu i zkoumání už delší dobu nově se formujících vztahů textu a události,,čtení‘ scénického projevu a jeho komplexního (spolu)prožitku i provádění a předvádění, resp. scénování a sebescénování v souvislosti se soustavným překračováním hranic,umění‘ a,života‘ i účelových projevů a zábavy, včetně jeho důsledků na postavení divadla jako média, umění a instituce působící v kontextu trhu.“
To, uznávám, působí fakt dost vědecky.
Dvě gymnazistky z Litomyšle srovnávaly sluch mladé a starší generace a došly k závěru, že mladí lidé slyší hůř než starší. Sluch si kazí na diskotékách, ale taky hudbou, kterou si pouští celé dny do sluchátek. Prý dívky, které se se svou prací zúčastnily Festivalu vědy a techniky pro mládež, dost překvapilo, že učitelé slyší lépe než žáci. Kdo by to čekal? Já jo. A pedagogy možná překvapilo, že jejich žáci vůbec slyší.
Gymnaziálním učitelům se nelíbilo vzorové zadání maturitní písemné slohové práce z českého jazyka, které zní: Napište otevřený dopis starostovi, v němž si stěžujete na černou skládku v obci. Podle nich je to příliš lehké. No, jak se to vezme. Znám nejen maturanty, ale i vysokoškoláky, včetně některých politiků, ale i učitelů, pro něž jsou jednoduchá sdělení nebo argumentace dosti tvrdým oříškem. Občas si zapisuji. Například úryvek z přednášky experta: „... oni to ve svý podstatě rozřežou a potom jakoby zjišťují, jestli jsou tam nějaké ftaláty...“ Kdepak, vytvořit jednoduché sdělení není vůbec samozřejmé.
