Onovém evropském „prezidentovi“ Hermanu Van Rompuyovi a „ministryni zahraničí“ Cathy Ashtonové napsal německý Spiegel.de, že Evropa si zvolila „nobodies“ (Slováci by hezky řekli „niktoše“).
Bruselský zpravodaj časopisu The Economist, známý jako Charlemagne, to čte jako signál, že Evropská unie je do sebe zahleděná pevnost, „stárnoucí, bohatá a vystrašená“, bez ambice oslovovat svět. A že Británie jí má pomoci s budováním obranné a bezpečnostní politiky. Koneckonců významnou vojenskou sílu má v EU jen dva a půl státu, píše surově Charlemagne (Británie, Francie, tou půlkou míní Německo).
V úterý se Charlemagne na blogu znechuceně probíral návrhy, které poletovaly vzduchem: Belgičan Van Rompuy a italský postkomunista D’Alema, bývalý kancléř Schüssel a bývalá řecká eurokomisařka Diamantopuluová, nizozemský premiér Balkenende a Rakušanka Plassniková... „Představme si cvičně krizi: například že Izrael hodlá do 36 hodin začít bombardovat Írán. S charismatickým předsedou Evropské rady, těžkou váhou, může ,Evropa‘ nažhavit linky mezi Washingtonem, Pekingem a Moskvou, sehnat podporu pro tvrdé sankce na Írán (třeba embargo na dovoz benzinu), které by uklidnily Izrael. Je tohle práce pro pana Balkenendeho, paní Diamantopuluovou nebo Plassnikovou? Ne.“ *** Slovenský časopis Týždeň se k výročí 17. listopadu inspiroval esejem Ralfa Dahrendorfa Pokušení svobody (o intelektuálech, kteří se po roce 1933 nespustili s Hitlerem) a hledal Slováky, kteří obstáli v nesvobodě i ve svobodě. Kritéria si stanovil velmi přísně.
Musel to být intelektuál, který stál proti režimu, a přitom se s komunisty nikdy nezapletl (tím pádem vypadla nejznámější jména počínaje Dominikem Tatarkou přes Ľubomíra Feldeka po slovenského chartistu Kusého). Dále neměl nikdy emigrovat (takže to nemůže být Fedor Gál, vyštípaný do Prahy). Po roce 1989 nesměl podlehnout Mečiarovu nacionalismu. Tím se škrtá mluvčí bratislavské revoluce v roce 1989, herec Milan Kňažko, nebo někdejší politický vězeň, kardinál Ján Chryzostom Korec („Mohol to byť náš Havel, dokonca viac,“ píše šéfredaktor Štefan Hríb).
Týždeň také do zvláštní sekce vyčlenil politiky. Ovšem zakladatel křesťanské demokracie Ján Čarnogurský „skončil mentálne v Moskve“ a reformátoři Ivan Mikloš a Mikuláš Dzurinda sice udělali leccos dobrého, ale v očích Týždňa se dopustili „mimořádně opovrženíhodné“ zrady (podle redaktorů zradili své původní politické strany KDH a DS a pak se je pokusili zničit).
Mno, zkraťme to. Výběrem prošlo sedm jmen. Vůdci slovenské podzemní církve Vladimír Jukl a Silvester Krčméry (bojovali v Slovenském národním povstání, po roce 1948 si odseděli bezmála 14 let v strašných podmínkách – Krčméry strávil dva roky na samotce a měl 12 zlomených žeber – a dnes jsou v 85 letech stále aktivní), spisovatelé Pavel Vilikovský a loni zesnulý Pavel Hrúz, výtvarníci Rudolf Sikora a Milan Bočkay a biochemik Ladislav Kováč, první slovenský ministr školství po roce 1989 (odmítl pokračovat pod Mečiarem).
Sedm spravedlivých v pětimilionové zemi? Ještěže je Hospodin o něco milosrdnější než Týždeň, takže doposud nechal Slovensko dál existovat.
*** Na Měsíci je voda. Je jí tam tolik, že by tam šla vybudovat stálá stanice. Z lidské perspektivy je to nejdůležitější zpráva ve výzkumu kosmu od 60. let, píše v New York Times William S. Marshall z výzkumného centra kosmické agentury NASA.
Maluje budoucnost docela lákavě: „Představte si dům na kopci v teplém slunci na okraji kráteru poblíž jižního pólu Měsíce. V nedalekých skalách jsou ložiska železných rud, v kráteru pod vámi je zmrzlá voda. ... Tu vodu můžeme pít, pěstovat díky ní jídlo, můžeme dýchat kyslík, který z ní elektrolýzou vyrobíme.“
Marshall v tom vidí šanci vybudovat první mimozemské osídlení. Lidé by měli elektřinu ze solárních panelů, živil by je obří skleník. „Stálé osídlení Měsíce je důležité především pro přežití našeho druhu. Lidstvo potřebuje víc než jeden domov, protože dnes máme všechna vejce v jednom košíku – a žijeme s rizikem sice málo pravděpodobných, ale zato vysoce ničivých katastrof typu asteroidu, jaderné války nebo bioterorismu.“ A navíc by byl na odvrácené straně Měsíce krásný klid, nerušený rádiovým hlukem na Zemi.
*** V listu Wall Street Journal se Meghan Cox Gurdonová, recenzentka dětských knížek, ptá v titulku: „Musejí panenky vypadat jako my?“ Všimla si trendu na předvánočním trhu: panenky se dají vyrobit na míru, aby vypadaly jako jejich majitelky včetně očí, vlasů, šatů, náušnic. Firma American Girl z koncernu Mattel je prodává za 95–109 dolarů (1600–1900 korun). Prý nikoli kvůli dětskému narcismu, ale proto, aby se děti lépe vcítily do panenčiných dobrodružství. (Hm... a je opravdu o co stát?)
***
Rozcestník Jen sedm spravedlivých hrdinů v celé pětimilionové zemi? Ještěže je Hospodin o něco milosrdnější než časopis Týždeň, takže doposud nechal Slovensko dál existovat.
O autorovi| Tomáš, Němeček redaktor Orientace
