Německá autorka Esther Vilarová ve svém Čaji u královny sáhla po oblíbeném typu dramatu mísícím historické reálie s fiktivními prvky. Hrdinkou hry je anglická královna Alžběta I., s níž diváci prožijí v Richmondu poslední hodiny jejího života. Obklopují ji reálné postavy, které Vilarová pro potřeby tématu poněkud pozměnila, a především osoba, která u jejího smrtelného lože rozhodně nebyla, největší anglický dramatik nejen její doby.
Originální buřička i osamělá panovnice
V hodinách, kdy Alžběta už nastupuje svou smrtelnou cestu, rekapituluje svůj život a vládnutí. Vilarová samozřejmě zmiňuje její největší úspěchy i zápasy, ale ty jsou ve hře spíše okrajové. Nejde tady o nějaké historické školení, i když sám průběh Alžbětina života byl natolik vzrušující, že by ani výčet jejích skutků nenudil. Autorku však více zajímají její reflexe, ať už se týkají boje o moc, osobních vztahů nebo strachu z blížícího se konce. Alžběta je v jejím pojetí originální osobnost, buřička, která ani v poslední chvíli nepopře své racionální myšlení a nenechá se nikým zmanipulovat. Ukazuje však také její samotu, která ústí v trpké konstatování, že věřit mohla jen svým zvířatům. Pokud se člověk dostane na vrchol moci, přátele obvykle nemívá. Také ti, kdo ji obklopují, pro ni mnoho neznamenají. Spojenectví s arcibiskupem Whitgitem bylo oboustranně výhodné, ale Alžběta si nedělá o tomto patolízalovi žádné iluze. Nastupujícímu panovníkovi bude sloužit stejně oddaně jako jí, protože se mu to vyplatí. Jakub VI., budoucí anglický král, se dere na trůn tak agresivně, že ani žádnou příbuzenskou lásku nepředstírá. Lady Southwellová je jistě tou nejmilejší společnicí, kterou si královna mohla vybrat, ale už pro své mládí nemůže Alžbětu ve všem chápat. Přesto je tu partner hodný velké a neproniknutelné vládkyně, sám William Shakespeare. Alžběta si ho právem zvolila jako dramatika svého života, který teď před ním otevírá, a zároveň nabízí vlastní verzi oslavné hry na počest její památky. Shakespeare celou dobu mlčí, a i když ho Alžbětina osoba fascinuje, hru nikdy nenapíše. Přesto, že nový král se pokusí Alžbětu po její smrti z historie vymazat, její země na ni ani v budoucnu nezapomene.
Balzerová ukazuje nové polohy svého herectví
Režisér Juraj Deák dal inscenaci patřičný historický rámec, aby tím více podtrhl její nadčasové téma. Hra o technologii moci, roli umění a síle osobnosti tak v dobových -velmi zdobných - kostýmech a patřičných kulisách přesahuje pikantní alžbětinský obrázek umělého setkání velkých duchů. Svou zásluhu na tom bezesporu má představitelka hlavní role Eliška Balzerová, která zde mohla ukázat některé nové polohy svého herectví. Její Alžběta se divákům představuje jako nemohoucí, holohlavá a chorobou pokroucená stará žena, které jen nové a nové dávky drogy dodávají poslední energii. S královskou nádherou však na sebe obléká i roli velké panovnice, která je zvyklá vždycky prosadit svou vůli. Je ironická a sarkastická vůči svému okolí i vůči sobě samé, teď už nemusí nic předstírat. Chvílemi se novou pozicí upřímně baví a zaváhá jen ve chvíli momentální slabosti. Dokáže být arogantní, nesnesitelná, okouzlující, vtipná i dojemná, proměnlivá a nezachytitelná jako její historický předobraz. Balzerové elegantní gesta kontrastují s unaveným krokem staré ženy, která se však dokáže zpříma postavit svému osudu. Snad jen ve vztahu k Shakespearovi se v ní až příliš projeví oddaná herečka, která skládá hold mistrovi jeviště. Její obdiv k Shakespearovi nemá být tak jednoznačný, nepřipustí si přece vůbec, že umělecké dílo nelze vytvořit na královský povel. Škoda, že ostatní postavy působí v interpretaci Zuzany Vejvodové, Pavla Nečase a Zdeňka Palusgy málo výrazně, jako by všichni jen ukázněně přihrávali hvězdě inscenace. Je ovšem také třeba přiznat, že do jisté míry k nim byla macešská i sama autorka, která je použila pouze jako odraz zářící Alžbětiny a mlčenlivé Shakespearovy (Ctirad Götz) osobnosti.
***
Hra o technologii moci, roli umění a síle osobnosti v dobových kostýmech a patřičných kulisách přesahuje pikantní alžbětinský obrázek umělého setkání velkých duchů
HODNOCENÍ LN ***
Esther Vilarová: Čaj u královny Překlad: Vladimír Tomeš Režie: Juraj Deák Dramaturgie: Klára Špičková. Scéna: David Bazika Kostýmy: Sylva Zákula-Hanáková Hudba: Ondřej Brousek Divadlo Na Fidlovačce Česká premiéra 18. 10. 2007
