Odejít, nebo neodejít z Fischerovy vlády? Ať se občanští demokraté rozhodnou v téhle otázce jakkoli, na těch pár měsíců do voleb to chod státu ovlivní minimálně. Problém, který by ODS měla řešit, je jiný. Dokázala by svůj krok voličovi (a to především tomu nepřesvědčenému) vysvětlit? Lze stručně a srozumitelně v rámci kampaně, jak tomu ošklivě říkají specialisté, komunikovat fakt, že Jan Fischer nedodržel elementární dohody, které stály v základech jeho vlády, a podvolil se nátlaku ČSSD, které opakovaně vyhověl, a to ve věcech, které řadového voliče tolik nepálí? Stěží, a zvlášť ODS v této dovednosti nevyniká. Strana by musela postupovat tak, aby nevypadala jako banda hlupáků, která naletěla proslulému švindlíři a teď nemá sílu na víc než na uražený odchod. V téhle při nehraje věcná podstata zdaleka takovou roli jako „umělecký dojem“, který strany vyvolávají.
Kontrapropaganda ČSSD by se jistě nesla v duchu oblíbeného „klidu na práci“. Jiří Paroubek již včera v dopise premiérovi označil distancování se od „úřednické vlády“ jako dětinské gesto a projev beznaděje. To mimo jiné vypovídá o strachu ČSSD z nařčení z porušení dohod od dvou politických stran najednou. Před volbami ji to může poškodit, na což by mohla ODS sázet. Jiří Paroubek je svou nízkou politickou integritou proslulý, a jestli jej nařknou dva ze tří účastníků dohody, pak jeho pozice nebude dobrá.
Avšak na to, aby se modrým odchod z vlády povedl, potřebují jasnou vizi, jednotu a hlavně vůli k vítězství. Občanská demokratická strana těchto dnů spíš připomíná rozhádanou partu, která si chce vyříkat všechny staré křivdy se svým předsedou.
