Jedna naše dcera spolkla kdysi kovovou kuličku ze stolního fotbalu. Všechno dobře dopadlo, pro tříleté dítě to byl zážitek, pro nás to znamenalo dva dny strachu, zda vše dopadne dobře.
Vzpomněla jsem si na to, když jsem četla o úmyslu zakázat oblíbená a napodobovaná kindervajíčka s překvapením (hračkou) uvnitř, a trochu jsem se otřásla. Představila jsem si, že by nějací další úředníci mohli zakázat například také hliněné, kovové nebo jiné kuličky, kterými děti cvrnkají nebo hrají stolní fotbal a jiné oblíbené hry. Zavání to tak úžasným a dokonalým úřednickým dohledem nad vším, co se objevuje na trhu, že se to příčí zdravému rozumu. Tříleté dítě si samo nekoupí čokoládové vajíčko ani jinou hračku, která by mohla obsahovat malé součástky, jimiž by se mohlo udusit. K tomu potřebuje dospělého člověka nebo někoho jiného, kdo mu hračku koupí.
Představa, že byrokrat začal spřádat a vytvářet katastrofické scénáře o tom, jak se starší sourozenec bude chtít pomstít mladšímu a koupí mu hračku a bude ho ponoukat, aby ji spolkl, mi připadá jako z jiného světa. Zvlášť když ji pak završí rozhodnutí, že jediná záchrana před takovým jednáním je zákaz výroby a prodeje podobných hraček! Vše, co bereme do rukou, by zřejmě výhledově mělo schválit nějaké velké ministerstvo na velkém náměstí ve velkém městě uprostřed velké Evropy, kde podle čipových karet bude o každém člověku vědět úplně všechno. Velký bratr se dívá a rozhoduje, protože jen on přesně ví, co je pro nás nejlepší. My už můžeme přestat myslet, protože budeme vědět, že žádné kuličky, ani velké, ani malé, ani hliněné, ani kovové, v obchodech nenajdeme, neboť je před několika lety zakázali.
Zřejmě se časem zakáží také špendlíky a jehly, protože i ty se mohou dětem dostat do ruky a rukou s nůžkami si dítě zcela jistě vypíchne oko sobě nebo aspoň kamarádovi. A co nože? Bývalo pravidlem, že v rodině, kde bylo malé dítě, se nože umísťovaly někam výš… Tak teď budou možná povinně tupé, v hypermarketech už bude všecko nakrájené, abychom se náhodou nezranili. A co prací prášky a další chemikálie? Tam bych hlasovala pro co nejodpudivější obal. Určitě by stálo za to vydat celoevropské nařízení, že všechny chemikálie, pracími prášky počínaje a spreji od laků až po deodoranty konče, musí mít co nejčernější a nejstrašidelnější obal, aby z nich děti měly strach. Když se jich budou náležitě bát, ani se k nim nepřiblíží, natož aby je ochutnávaly. Úvahy o tom, že takové věci patří pod zámek nebo v bytě někam vysoko na nepřístupné místo, budou patřit do minulosti, kdy lidé ještě museli myslet… Nějak se pojem bezpečnosti výrobků občas zvrtává až do nesmyslných úvah, a byť rozumím té věci, že každý úředník musí vymyslet a navrhnout něco zásadního, aby odůvodnil smysl své existence, tohle mi přijde už hodně daleko za hranicí zdravého rozumu.
Nicméně zdá se, že stačilo zadupat – a úředník musel uznat, že tohle rozhodnutí se trochu minulo s realitou. Ale vypadá to, že se svého rozhodnutí jen tak snadno a bez boje nevzdal, alespoň na kindervajíčku bude prý výhledově umístěn varující nápis, že jde o nebezpečný výrobek. Jsem velmi zvědavá, zda takové nápisy se budou automaticky uvádět rovněž na pracích prášcích, přípravcích na mytí oken a jiných podobných výrobcích, které svými obaly děti lákají asi o něco méně, ale jejich přirozená zvědavost jim velí, aby je jednoduše prozkoumaly. Každý rodič je odpovědný za své dítě a každý rodič by měl zvažovat, co je pro aktuální dětský věk vhodné. Všichni jsme vyrostli a poznávali svět. Je sice plný věcí a nástrah, které nám mohou ublížit, ale to musíme napřed pochopit a naučit se.
Rozeznávat nebezpečí od opaku se bohužel opravdu někdy neobejde bez průšvihu. Ale vždy je lepší variantou dítěti přiblížit ruku k rozpálené plotně než kamna vyhodit před dům a raději chodit do hospody…
O autorovi| IVANA PICKOVÁ Autorka je mluvčí SOS – Sdružení obrany spotřebitelů ČR
