Pokud život na Zemi i naše civilizace unikne nástrahám, které chystá naší planetě nebezpečný vesmír, smrtonosnému osudu stejně neunikne, byť to bude ve velmi vzdálené budoucnosti.
Slunce, jako všechny hvězdy ve vesmíru, prochází životním cyklem a ten je dán fyzikálními zákony, takže ho nikdo nemůže zvrátit. Za obrovských teplot dosahujících 13,5 milionu stupňů a enormních tlaků panujících v nitru Slunce probíhá termonukleární reakce, při níž se slučují jádra vodíku - protony -na jádra hélia. Přitom vzniká obrovské množství energie ve formě záření, které se ze středu Slunce pomalu, ale neustále prodírá ven, a díky němu naše hvězda září a dodává planetám včetně Země energii. Na každý čtverečný metr zemské atmosféry přivrácené ke Slunci nyní dopadá 1370 wattů. To je tzv. sluneční konstanta, i když ve skutečnosti konstantní není.
Nyní, přibližně 4,5 miliardy let po svém vzniku, má Slunce ještě tři čtvrtiny původního vodíku. Postupem času vodíku, jak se stále mění na hélium, ubývá a začne se pomalu ale neodvratně zvyšovat produkce sluneční energie. Vzroste-li o pouhých pět procent, začnou vymírat rostliny a naruší se potravní řetězce. To povede ke snížení druhové rozmanitosti živočichů. I lidstvo začne pociťovat nedostatek potravin. Při zvýšení sluneční konstanty o pouhých 10 procent proti dnešku začnou vymírat i živočichové a život ze Země zcela zmizí.
Vzrůst o dalších pět procent už tedy nikdo na Zemi nezaregistruje. Tehdy se ze zemského povrchu vypaří všechna voda a naše planeta se rychle změní v druhou Venuši s hustou atmosférou a povrchovou teplotou několika set stupňů Celsia.
Ale nebojte se. Nebude to zítra ani v nejbližších stoletích či tisíciletích. Zánik života přijde podle výpočtu vědců až za více než miliardu let.
Přestože je to tak daleko, už dnes někteří vědci uvažují o způsobech, jak prodloužit existenci lidstva. Jedinou reálnou možností je přestěhovat lidstvo jinam dřív, než se Země stane neobyvatelnou.
Protože další planeta sluneční soustavy - Mars - se nachází dál od Slunce, jeví se jako první možné útočiště lidstva. Mars je však dnes nehostinný. Na jeho povrchu panují nízké teploty, v oblasti rovníku jen neparně překračující bod mrazu. Atmosféra je velmi řídká a nedýchatelná, skládá se z oxidu uhličitého a dusíku. Člověk bez skafandru přežije pár sekund. Voda je tam sice přítomná, ale většinou ve formě ledu v polárních čepičkách nebo zmrzlá a ukrytá pod povrchem půdy.
Proto by se nejprve muselo změnit marsovské klima. Ukazuje se tady možnost vyvolat na Marsu to, co se dnes na Zemi považuje za celosvětové nebezpečí - spustit skleníkový efekt. Ten by planetu ohřál na přijatelnou teplotu. Pak by mohly nastoupit do boje s atmosférou zelené rostliny, nejprve jednoduché, jako jsou řasy, později vyšší rostliny, které by díky fotosyntéze začaly přeměňovat oxid uhličitý na kyslík. Postupně by tak vzniklo dýchatelné ovzduší. Proces - zvaný terraforming čili zpozemštění - by nemusel trvat déle než několik století. Ale ani Mars, ani vzdálenější světy v naší sluneční soustavě by nemohly být konečným útočištěm pozemského života.
Když Slunce vyčerpá za 6,5 miliardy let ode dneška většinu svého vodíku, změní se během několika stovek milionů let na rudého obra. Jeho objem vzroste, takže pohltí Merkur a Venuši. Osud Země je méně jistý, pravděpodobně ji však později Slunce také spolkne, takže se vypaří.
Slunce začne spalovat hélium na ještě těžší prvky, ale v krátké době asi půl milionu let se zbaví části své hmoty a samo se změní v bílého trpaslíka. Jeho svítivost bude tak malá, že nebude poskytovat pro život ve svém okolí dostatek energie.
Pokud ještě bude lidstvo existovat, nezbude mu než emigrovat ještě dál. Dnes se však lidé nedostali dál než na Měsíc. O pilotovaných letech k Marsu se uvažuje teprve ve výhledu desetiletí. První automaty již sice dosáhly hranic heliosféry a putují směrem do mezihvězdného prostoru a technici připravují nové technické prostředky pro dálkové kosmické lety, ale mezihvězdné lety jsou stále hudbou daleké budoucnosti. Nebo bude nutno řešit otázku přežití lidského rodu jinak než technicky? Nabízí se možnost využití genetického inženýrství, které by přizpůsobilo lidi k životu v jiných podmínkách, než se místo toho snažit přizpůsobit okolní prostředí potřebám chatrné tělesné schránky člověka?
Scénáře takového dalekého osudu už připomínají sci-fi. Ale zabývají se jimi i seriózní vědci. I tyto vize najdete na novém DVD.
Slunce v roli nepřítele
Mars je podle některých vědců vhodnou planetou, kde by bylo možné vytvořit pro pozemšťany nový domov
Toto jsou řasy, které McKey našel v kalifornském Údolí smrti; jednou možná dokážou žít i na Marsu, kde by vdechovaly atmosféru plnou CO2 a na jeho místo by vypouštěly kyslík
Slunce poskytuje rostlinám, zvířatům i lidem životodárnou sílu, rozhoduje o počasí, naší obživě, ale to vše se jednoho dne změní
pracovník NASA Chris McKey věří, že je v lidských silách změnit Mars v planetu podobnou Zemi, prvními Marťany budou zřejmě mikroorganismy
Naše Slunce stárne, za několik milionů let se mnohonásobně zvětší a zničí veškerý život na Zemi, teplota planety se bude zvyšovat, až se všechny oceány vypaří
Perspektivy přežití lidí zkoumá Robert Zubrin, raketový konstruktér, který věří, že se můžeme zachránit
Mars je ovšem nutné nejprve trochu oteplit, to dostanou za úkol automaty, které nasají marsovský prach společně s atmosférou a chemickou reakcí pak vyrobí dostatek skleníkových plynů i sazí
Pak nastoupí efektivnější producenti kyslíku - stromy a květiny; cesta člověka na Mars se plánuje během příštích 50 let, krátce nato vysadíme první řasy a po 30 letech také stromy
Teplota Slunce ale dále poroste, takže ve vzdálené perspektivě přestěhujeme náš domov někam do kosmu, útočiště budeme muset hledat na planetách v jiných slunečních soustavách
O autorovi| ANTONÍN VÍTEK, Autor pracuje v Akademii věd ČR a je odborníkem na kosmonautiku
