PRAHA Žalobci a soudci, kteří se před rokem 1989 zapletli do politických procesů, představují bezpečnostní riziko.
Včera tak rozhodl Nejvyšší správní soud, který definitivně potvrdil, že olomoucký státní zástupce Ladislav Jarnot nemá nárok na prověrku. Ten se v roce 1981, ještě jako okresní prokurátor v Olomouci, podílel na zmanipulovaném procesu se skupinkou katolických disidentů. A to podle soudu představuje bezpečnostní riziko. Ivo Ištvan, kolega odmítnutého žalobce z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, označil rozhodnutí soudu za precedenční. Praktický dopad na Jarnotovu práci ale prý mít nebude. Jarnot totiž žádal o prověrku na stupeň „tajný“ a ta není u naprosté většiny případů třeba. „Dovedu si snad představit případ špionáže, ve kterém uniknou materiály v režimu tajné,“ míní Ištvan a dodává, že někteří žalobci nemají prověrku vůbec žádnou. Význam rozsudku proto spočívá hlavně v morální rovině.
Sám Jarnot odmítl na rozsudek jakkoliv reagovat. „Rozhodnutí mi zatím nebylo doručeno, nashledanou,“ zněla jeho reakce pro LN.
Do života pětice katolických disidentů v čele s knězem Františkem Líznou vstoupil Jarnot na konci 70. let. Skupinka kolem Lízny tehdy na Moravě na dvou cyklostylech rozmnožovala převážně náboženskou literaturu – třeba encykliku papeže Jana Pavla II. nebo Teologický slovník – a nezištně ji posílala mezi lidi. Státní bezpečnost si pro kněze přišla 10. září 1979. Dalších patnáct měsíců seděl Lízna ve vazbě, proces proběhl v září 1981. Lízna dostal dvacetiměsíční trest a vězení neminulo ani tři jeho kolegy.
Žalobu, která chování Lízny a spol. hodnotila jako nedovolené podnikání, podepsal Jarnot a on také navrhl tresty. K případu se pak vrátil, stále v roli olomouckého prokurátora, v roce 1991, kdy Nejvyššímu soudu nedoporučil, aby kauzu znovu otevřel. Generální prokurátor měl nicméně jiný názor a Nejvyšší soud o rok později zmanipulovaný rozsudek zrušil. Sám Jarnot odešel v roce 1992 dočasně z prokuratury a vrátil se zpět – nyní již na státní zastupitelství – až o tři roky později. Díky tomu se vyhnul prověrkám. V dalších letech udělal kariéru a z okresu vystoupal až na vrchní zastupitelství. V roce 2001 si podal žádost o prověrku k Národnímu bezpečnostnímu úřadu. Ten ho ale odmítl a stejně se vyslovil i Městský soud v Praze.
V kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu se Jarnot pokoušel svou vinu bagatelizovat. Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa nicméně všechny jeho argumenty rozmetal.
Exprokurátor namítal, že případ považoval za normální hospodářskou kriminalitu a vůbec netušil, že jde o politickou kauzu. To Baxa odmítl: „Již z konceptu obžaloby, který měl stěžovatel... k dispozici, je naprosto zřetelné, že důvodem trestního stíhání bylo šíření náboženské literatury a písemností pocházejících z okruhu Charty 77.“
Před Baxou neobstály ani Jarnotovy nářky, že byl mladý a nezkušený. „ V roce 1981 mu bylo již třicet let, na prokuratuře navíc pracoval již sedmým rokem,“ dodal soudce.
Jarnotovi uškodilo i to, že v roce 1991 bránil znovuotevření případu. „Soud připouští, že stěžovatel v sobě nemusel najít potřebnou odvahu, sílu, čest a smysl pro spravedlnost, aby zpochybnil svoji vlastní činnost... Obrana stěžovatele spočívající na nedostatku charakterových vlastností ještě více posílila přesvědčení soudu o jeho bezpečnostní nespolehlivosti,“ rozhodl Baxa.
***
Co řekl soudce o Jarnotovi
* Politické povahy trestního řízení si musel být vědom, přesto navrhl nepřiměřené tresty, čímž se podílel na tvrdé represi... Toto jednání je stěžovateli přičítatelné.
* Soud připouští, že stěžovatel v sobě nemusel najít potřebnou odvahu, aby zpochybnil svoji vlastní činnost za totalitního režimu... To nic nemění na tom, že se stěžovateli v roce 1991 naskytla příležitost kát se ze svých činů, tu však neuchopil.
* Stěžovatel... klade důraz na to, že prokuratura byla monokratickým orgánem... Touto námitkou se snaží vyvázat z vlastní individuální odpovědnosti za své jednání.
