PRAHA Jako by si z oka vypadli! Však také Zdeněk Haník, bývalý volejbalový reprezentant a trenér mužské reprezentace, dává k dobrému: „Kdekoli se objevím s výjimkou volejbalu, tak si mě s panem ředitelem pletou. Třeba při premiéře filmu Obsluhoval jsem anglického krále mě kdekdo včetně dámy v šatně považoval za šéfa pražské zoologické zahrady,“ usmívá se kouč.
„Zjistil jsem, že trenér basketbalistek Sparty se jmenuje úplně stejně jako já. Ale přiznám se, že o podobě nás dvou slyším poprvé,“ reaguje Petr Fejk.
„Inu - když je někdo slavný...“ krčí rameny Haník, naoko vážně.
Další styčné body však nacházejí velmi rychle.
Oba jsou původně učiteli češtiny a milují divadlo. Haník žije s rodinou v Nymburce, zatímco Fejk pochází rovněž z východních Čech. Z Bílé Třemešné, volejbalové obce, kde vyrostl Karel Paulus, svého času jeden z nejlepších hráčů světa. „Je to nejznámější sportovec z Třemešné,“ nezaváhá ředitel ZOO. „Ale je pravda, že podobní si my dva jsme. Podívejte, tady vzadu na temeni to máme oba takové - seseklé. Jako by si nám tam někdo sedl,“ směje se. „A podívejte - i nos máme oba takhle do špičata!“
Haník letos oslavil abrahámoviny, zatímco Fejk je o sedm let mladší. To však také není překážkou, pokud jde o podobnou fyziognomii.
„Jsem mladší, ale sešlejší, vzhledově se vyrovnáme,“ míní ředitel. Ředitel - basketbalista Šéf zoologické zahrady měří 195 centimetrů, což jej kdysi předurčilo k basketbalu. „Hrával jsem za béčko Stavební fakulty pivota. Šlo sice o družstvo ze dna hierarchie, ale bavilo mě to, na své úrovni jsem se uplatnil. Teď se jdu 3x týdně proběhnout, jednou v týdnu hraju s partou basket, v týmu naší ZOO zvládám i fotbal. Jen volejbal mi nejde, nikdy se mi nepovedlo pořádně smečovat, což je velký handicap,“ pokyvuje hlavou.
A Haník coby milovník zvířat? „Já se jich spíš bojím. Lidi mám rád, ale ze zvířat mám obavy. Vidím psa - asi by mě neměl kousnout, pokud není nemocný, ale nevím, co mám předpokládat,“ přemítá.
Když ale vstoupí do sloního pavilonu, chová se suverénně. „Vybral jste si nejmonumentálnější zvíře, co tady máme,“ upozorňuje Fejk při fotografování s Gulab, samicí slona indického. „Dělal jsem jakoby nic, ale sváděl jsem strašný vnitřní boj,“ přizná potom Haník.
Zaváhají pouze tehdy, když mají zmínit největší úspěch, jakého ve svém oboru dosáhli.
„Jsem tady deset let, je to moje nejdelší práce. Výjimečná je i tím, že nás před pěti lety postihly povodně. Jeden vrchol je, že se zahrada vůbec rozhýbala. Dřív fungovala jako komunistický podnik, kde byla návštěvnost 400 000 lidí ročně, teď je víc než třikrát větší. Zprvu jsme odchovali 300 mláďat ročně, teď čtyřikrát víc. Anebo náš gorilí projekt. Gorily tu žijí přes čtyřicet let, ale nikdy se tu nenarodilo mládě. A nám se to povedlo! Zprvu s námi nikdo nechtěl spolupracovat, protože jsme v tomto směru byli úplný nuly, byla to dlouhá diplomatická cesta. Proč by nám někdo dával chovnou samici? Protože tak ohrožené druhy se nekupují, ale dávají. A povedlo se -jedna přijela z Anglie, druhá z Austrálie,“ líčí Fejk.
A Haník? „Cenu mají i určité okamžiky, zápasy, jako když národní tým v nedávné předolympijské kvalifikaci smetl ve třech setech Francouze, světovou třídu. Protože vím, že se nějak podařilo obrátit chod dění. Anebo čtvrté místo z mistrovství Evropy v Ostravě v roce 2001. Já pak musel na čas odejít, vedení svazu se čtvrté místo zdálo málo. Pozvali trenéra trojnásobných mistrů světa z Argentiny, a nezůstal u družstva ani rok...“
Shodli se, že dalším styčným bodem je práce s lidmi. „Zahrada je kolektivní dílo, jednotlivec neznamená nic. Mám problém sehnat právníka, stavaře, ekonoma. Přemlouvám lidi a morálně je vydírám, aby šli něco dělat ne kvůli penězům, ale kvůli smyslu té práce,“ přibližuje Fejk, který se v ZOO zastaví a poklábosí s kdekým ze zaměstnanců.
Trenér potvrzuje, že princip je podobný. „Také já jsem závislý na tom, že hráče pro účast v národním týmu, pro jakýsi idealismus, získám. Jinou páku nemám, v zahraničí jsou výtečně placeni.“ Haník šéfem ZOO?
Jak by si Fejk vedl v Haníkově roli? „Byl bych asi ve stejné situaci jako kdysi v ZOO, takže bychom první roky dřeli obličejem o zem. A pak by to snad šlo. Ale - proč by mě povolávali, že jo?“ směje se.
„Věřím, že s odborným asistentem byste to zvládl. V trenéřině je risk, předtucha, intuice. A tahounství, aby se vyhrálo. Musíte být citlivý a zároveň jít přes mrtvoly - ty jdi na lavičku, což jinými slovy znamená, hraješ blbě. Je to vzrušující, ale zároveň deprimující,“ ví Haník.
Do křesla ředitele ZOO by ale usednout nechtěl. „Kdepak. Pohořel bych na ekonomice, a pak by si nás už asi nikdo nepletl!“ má jasno.
Já, a vést národní tým volejbalistů? Zprvu by to asi bylo jako v ZOO -dřeli bychom obličejem o zem. Ale pak by to snad šlo.
***
Kdo je kdo?
Čtenářský kvíz: Který z mužů na obrázku je trenér reprezentace volejbalistů Zdeněk Haník a který ředitel pražské zoologické zahrady Petr Fejk?
