Etická výchova, zavedená na středních školách, se šíří i na základní. Pak je tu taky mediální výchova. A taky environmentální výchova. Učitelé se musí stále školit v něčem novém a aktuálním – teď třeba v přístupu k homosexuálům. Je to skoro div, že některým ještě zbude čas děti taky něco normálního naučit.
Ne že by aspoň část novinek nebyla užitečná. Svět se dnes proměňuje rychleji než kdy dřív. Jenže některé věci se tolik nemění – etické pojmy máme od Aristotela. Když se děti začnou učit o toleranci či nástrahách kriminality, znamená to, že naše školy jsou dnes nejosvícenější v dějinách – anebo že škola musí suplovat to, co si dřív děti osvojily doma. To, o co jde, nespadá ani tak do sféry znalostí a dovedností jako vzorců chování a hodnotových postojů. Kdo potřebuje odborníka na to, aby ho přesvědčil, že krást se nemá?
Děti, jejichž výchovu rodiče přenechali televizi, asi ano, a škola je jako konvoj, který se musí přizpůsobit nejpomalejší lodi. A když k tomu přidáme zištnou motivaci některých z těch, kteří školy novými kurzy zásobují, spatříme za vzdělávacími inovacemi spíš smutné zprávy.
Čtěte „Homofobie ,sužuje‘...“ na str. 4
