EU přijala největší proměnu eurozóny
Eurozóna v noci na pátek odstartovala největší změnu ve své dvanáctileté historii. Z čisté měnové unie s přísným zákazem přímé finanční pomoci mezi jejími členy se mění v dluhovou přerozdělovací unii. Dluhy jedné země už nejsou jejím vlastním problémem, ale problémem všech, kdo sdílejí společnou měnu. Eurozóna má po včerejšku permanentní záchranný fond i obecná a nevymahatelná pravidla společného ekonomického vládnutí. Nikdo nemůže popřít, že je to úplně jiná eurozóna, než k jaké jsme se zavázali připojit při vstupu do EU. Podle toho se musíme v evropské politice rozhodovat. Cyničtí fanoušci hluboké integrace můžou namítnout, že každému přece muselo být jasné, že měnová unie je jen předpokoj do rozpočtové a politické unie. Pokoutní integrace zadními dveřmi je ale vždy nelegitimní.
Petr Nečas si naštěstí na summitu spolu s Brity, Maďary a Švédy udržel od společného ekonomického vládnutí odstup. Dohoda z Bruselu není receptem na potíže eurozóny, ale mezistanicí v její dlouhé krizi, jejíž konec není na dohled. Prezident Evropské rady Herman Van Rompuy považuje pakt pro euro za „nepředstavitelnou změnu politických nástrojů“, investoři za hybrid, který nemůže fungovat. Známý finančník Warren Buffett varuje, že dluhová unie dovolí přinejmenším čtyřem až pěti zemím eurozóny život na účet ostatních. Co jiného si také myslet, když máte společnou pokladnu se 700 miliardami eur, ale žádná jasná pravidla, jak přimět ke zdravému hospodaření ty, kdo si z ní budou muset půjčit?
Plnou politickou unii nikdo s výjimkou pár nadšených eurofederalistů nechce, rozpad eurozóny si nikdo neumí představit, ani kdyby se měl odehrát jemnější cestou odchodu silného bloku kolem Německa k nové vlastní měně. Takže budeme sledovat postupné vylaďování hybridní dluhové unie.
