Dost bylo olympiády. Nejvyšší čas sledovat zase jiné sporty, neolympijské. Tuhle jsem po velmi dlouhé době v televizi zahlédl závody na ploché dráze. A zrovna k filologickým okolnostem této disciplíny jsem si jednou učinil pár poznámek. Zde jsou:
Cestou na kole přes Březolupy jsem si uvědomil, že se tu jezdí (nebo donedávna jezdila) plochá dráha. A uviděl jsem takhle nad plotem, nepochybně skrývajícím závodní ovál, takovou dřevěnou ohradu a hned mi to došlo: vždyť tohle je parkoviště závodních strojů! Terminus technicus z úst televizních komentátorů let sedmdesátých. Luboši Pecháčku a vy ostatní, jací jste byli básníci! Nevím už, proč se tehdy tolik vysílal autokros, motokros, sajdkárkros, neřkuli ty směšné závody do strmého vrchu, a samozřejmě plochá dráha. Každý víkend něco takového. Jestli to bylo podle nějakého sovětského vzoru? Že by se ty přenosy až tak hromadně sledovaly, nevím. Ale takové parkoviště závodních strojů, jak krásně to zní! Zkuste si to říct nahlas! Má to rytmus, skvělý rytmus. Parkoviště závodních strojů. Na začátku ten vokalický rým: a-o-i, á-o-í, na konci nahrazuje jednu slabiku vokál dlouhý, vše, jak má být. A ten vznešený výraz – závodní stroj! Jaká poezie ex post, u té ohrady v Březolupech.
Jenomže to vůbec není všechno. Až teď u televize mě trklo, jak kuriózní terminologií jsou nazýváni také účastníci těchto závodů. Například plošinář. To je slovo! Člověk by řekl, že je to nějaký řemeslník, třeba jako lešenář. A pak další označení, možná ještě komičtější: plochodrážník. Chacha. No, není to úžasné slovo – plochodrážník? Na první pohled snad nějaká strojní součástka, která klouže tam a zpět. Nebo brouk z Ferdy Mravence, podle vzoru Svižník. Nebo ajznboňák službou na jakýchsi placatých kolejích. Ale kdepak, všechno špatně, je to chlap s motorkou, která nemá ani brzdy a jezdí smykem kolem hřiště.
Ovšem i jedna moje spolužačka sama sebe kdysi sarkasticky nazývala plochodrážnicí. Měla tím na mysli, že má malá prsa. (Což si některé myslí zbytečně. Ale to sem nepatří.) Jelikož to slovo vůbec používala, musela vědět, že bude vtipné. A vtipné mohlo být jedině v případě, že je známé, byť v jiném kontextu. Což opět dokazuje, že dříve bývala plochá dráha často v televizi, jinak by to nefungovalo. Zvědavost a překladatelská praxe mě přiměly podívat se do slovníků a zjistit, že téměř všude, kde tento sport pěstují (moc těch zemí není), převzali jeho anglický název speedway. Ba i v Sovětském svazu, jen se to začalo psát azbukou. Málokde si to přeložili a už vůbec ne tak jako u nás – plochá dráha. Co koho vedlo k tomu, aby nazval tu dráhu plochou? Jaká jiná by ostatně měla být?
No ale fajn. V Polsku, kde se plochá dráha mimořádně sleduje, jí říkají taky po svém, a sice – a to mi nebudete věřit – sport żużlowy. Nebo prostě żużel. A plochodrážník je żużlowiec. Etymologie jsem se zatím nedopátral a polonistům se omlouvám za lacinost vytrženého slova. Ale Polákům bude zase legrační připadat to naše, o tom nepochybuji. (Mimochodem – nedávno jsem zjistil, že se na celé kolo smějí českému výrazu párek v rohlíku, a k tomu si přečetl trefnou diskusi. Otázka: „Z czego Czesi się smieją, jak nas sluchają?“ Odpověď: „Z tego samego, co my sluchając ich.“)
Ponárodnostňování cizích slov má své plusy a minusy, rozebírat je nechci a svět na něm nestojí. Ale vím, že dneska by se nikdo s vymýšlením žádného názvu nepáral, potažmo ani ta legrační slova jako plochodrážník by nevznikla, a to by byla škoda.
***
Ovšem i jedna moje spolužačka sama sebe kdysi sarkasticky nazývala plochodrážnicí
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
