Státní instituce vždy nakupovaly umění. Dokonce si ho objednávaly. Stačí vzpomenout na církev, která do značné míry představovala stát. Umění bylo důležité nejen pro demokratické, ale i totalitní režimy. Ty také objednávaly a nakupovaly, ovšem jen od svých nejvěrnějších. Je absurdní, že zrovna člen komunistické strany říká, že stát nemá umění nakupovat. Právě během komunistického režimu se nakupovalo umění pravidelně. Otázka je, co bylo tehdy kritériem.
Kdyby například stát za první republiky nezakoupil kolekci francouzského moderního umění a po válce Kupku, Národní galerie by se nyní mohla chlubit o dost méně. Stát má povinnost pečovat o kvalitní současné umění a dnes, kdy se tak rádo hlásá, že vše vyřeší neviditelná ruka trhu, jsou státní nákupy jednou z mála možností jeho podpory. Za první republiky byl stát k umělcům uznalejší, protože věděl, že jejich podpora se vyplatí, a tak třeba přispíval finančně na jejich ateliéry, což nyní vypadá jako ryzí utopie. Prezidentovi NKÚ je teď naopak k tíži přičteno, že legálně a pod dozorem odborníků nakupoval současné umění. Je-li je tato činnost skandalizována starým známým jakešovským slovníkem „umělci se nám obohacují“, cosi je tu asi v nepořádku.
Čtěte „Stát má kupovat...“ na straně 11
