V kavárně hudebního divadla Karlín je onoho pošmourného odpoledne plno. Podle rozmáchlých gest a kostýmů usuzuji, že hosté budou divadelníci. Herečka Markéta Plánková (30), tak drobná a štíhlá, že by ji člověk ani netipoval na matku jedenapůlroční dcery, se v potemnělém prostoru ve svém černém svetru ztrácí. Dodrží, co rázně oznámila předem. Přesně v pět se zvedá a odchází – vyráží totiž se Studiem Ypsilon, kde začala hrát hned po vystudování DAMU, na zájezd. Odchází v pravý čas. Zrovna totiž začíná do kláves klavíru bušit pianista a v lokále, už tak nijak klidném, přestává být rozumět slovu.
Bez krepatých vlasů a výrazného make-upu mi postavu lékařky Tárové ze seriálu Ordinace v růžové zahradě připomínají jen některé její pohyby rukou. Dvakrát týdně se vystudovaná loutkoherečka (DAMU) a akordeonistka (konzervatoř v Kroměříži) objevuje v prime timu na Nově, v nejpopulárnějším seriálu současnosti, což jí přirozeně zajistilo obrovskou popularitu a ostatně i náš zájem udělat s ní rozhovor. Předtím, než získala roli mrchy Tárové, si zahrála v jiném nováckém seriálu, tentokrát z právnického prostředí, s názvem Světla pasáže, a objevila se také v Rodinných poutech na Primě. Kromě chrlení jednoho dílu seriálu za druhým stihne hrát v Ypsilonce, zpívat a hrát na akordeon v kapele Botafogo a hrát a produkovat zájezdové divadlo Kompanyje.
Média ovšem víc než její všestrannost zajímá Markétin vztah s ženatým hercem Ondřejem Štolpou, který je otcem její dcery Agáty. Markéta se rozhodla vychovávat dceru sama a její expartner se vrátil k manželce a dvěma synům. „Z tohohle tématu jsem už udělala balíček a zavázala ho mašlí,“ říká herečka do telefonu, když si domlouváme schůzku kvůli rozhovoru, „ale mám takový projekt s dětmi z dětských domovů. Tak o něm si třeba můžeme povídat.“ Ptát se ani nemusím, začne povídat sama: „Při natáčení Ordinace přicházím do kontaktu s dětmi z kojeneckého ústavu. Spousta těch dětí nedostala od rodičů souhlas k adopci. To nechápu: když už odložím dítě do dětského domova, protože se o něj nechci starat, tak bych mu měla dát šanci, aby mohlo žít lepší život u lidí, kteří ho chtějí. Původně jsem chtěla lobbingem dosáhnout změny legislativy. Je přece normální, aby si rodiče, když nedají souhlas k adopci, plně hradili péči o odložené dítě. Bavila jsem se o tom s právníky, soudci i se studenty právnické fakulty a všichni říkali: Fajn. Jenže neexistuje páka na tyhle rodiče: jednak aby dali souhlas, druhak aby platili. Jsou chudí, nemají finance.“
* Vy jste ale do telefonu mluvila o dětech z dětského domova.
Ten původní nápad mě přivedl ke spolupráci s paní ředitelkou Libuší Houdovou z dětského domova ve Vysoké Peci. Jsou tam děti od dvou do devatenácti a některé jsou opravdu nadané. Ale nemají peníze. Ústav sice dostává nějaké finance, ale je to málo na to, aby dětem zaplatil kroužky, vzdělání. No a já jsem se svou kamarádkou Alenou a se Zuzanou Baudyšovou vymyslela takový projekt. Brzo o něm budou informace na naší stránce www.alma-pomocdetem@seznam.cz.
* Máte nějaké konkrétní dítě z dětského domova, kterému byste chtěla pomáhat?
To ne. Dokud se člověk s těmi dětmi nesetká, moc se tím nezabývá. Když ale pak do domova přijede, chtěl by si odvézt deset dětí najednou. Jsou fakt úžasný – příjemný, vychovaný, skromný. Mají velkou chuť do života a spoustu vůle.
* Inspirovalo vás k tomu i to, že jste svobodná matka?
Moje mateřství určitě sehrálo velkou roli. Když se vám narodí dítě, všechno se změní. Myslím, že lidi, kteří si ničím neprošli a jsou v pohodě, mají menší důvod pomáhat. Vezměte si Vendulu Svobodovou, moc si jí vážím. Ať je to jak chce, zemřelo jí dítě, a to je to nejhorší, co se může matce stát. Samozřejmě se s ní nechci srovnávat, mně se nic tak hrozného nestalo.
* Ale váš vztah, který skončil, také nebyl úplně jednoduchý.
Je pravda, že po tom, čím jsem si prošla, jsem původně chtěla pomáhat svobodným matkám nebo ženám, které odešly z jakéhokoliv důvodu od partnera. Jenže tyhle ženy byly většinou týrané, prožily toho hodně a potřebují hlavně odbornou pomoc. Co já bych jim mohla dát? Mohla bych si s nimi maximálně povídat, a to, co jsem prožila, by jim přišlo spíš vtipný.
* Vnímají vás lidé spíš jako lékařku Tárovou, nebo jako svobodnou matku? A setkala jste se s nějakými předsudky?
Nedávno jsem byla na chatu a přišlo mi asi 350 pozdravů. Bála jsem se, říkala jsem si, jéje, to dostanu jako Tárová vynadáno. Ale byly to velmi povzbuzující zprávy, psaly mi maminky, že byly v podobné situaci, že vychovávaly dítě bez tatínka, ale že teď mají druhé dítě i nového partnera. A že všechno bude dobrý. To, co se stalo mně, se totiž může stát každé ženě.
* Mluvila jste o tom, jak jste si na sebe s dcerou zvykaly. Jak teď vzpomínáte na období po porodu?
Napřed jste na dítě zvědavá, těšíte se, představujete si, jak bude vypadat. Pak se narodí a je úplně jiné, než jste si myslela. Tak hledáte, komu se podobá. Pořád se učíte, metodou pokus omyl. Jasně že jsem nasbírala informace od kamarádek a něco přečetla, ale vaše dítě je jedinečné a vy se musíte naučit s ním pracovat. V knížce je třeba napsáno, že když dítě brečí, je to z deseti důvodů. Ale to vaše klidně brečí z důvodu jedenáctého. To musíte odpozorovat. Pak jsou samozřejmě ty krásné chvíle, kdy vás poprvé chytne za prst, kdy zjistíte, že vás vnímá jako mámu, že vás vidí. Čím je dítě starší, tím jsou tyhle okamžiky intenzivnější.
* Kolik hodin denně spíte?
Času je málo. Když se rozhodnu, že půjdu spát brzo, stejně bdím. Člověku se honí hlavou spousta věcí, co ještě musí udělat. Ale spánek mě nebolí, dcera už spí, i já se vyspím. Musím to zaťukat, čas mám zorganizovaný tak, že stíhám všechno a nic neupozaďuju. Na prvním místě je dcera. Když jsem s ní doma, vypínám mobil…
* To vím.
(směje se) Snažím se prožívat chvilky s Agátou naplno.
* Jak vypadá pracovní týden herečky, která má velkou roli v nejsledovanějším televizním seriálu?
Když jsem v lednu začala točit, byla jsem tam od šesti ráno do sedmi večer. Teď už tam jsem jen dvakrát třikrát týdně a většinou ne celý den. Když mám večer představení, neplánuju na ten den nic jiného, abych byla v klidu s Agátou.
* Máte paní na hlídání a určitě není jednoduché se s ní shodnout. Jak jste se k tomu dopracovaly?
Dlouho jsme se poznávaly a oťukávaly, než jsme si plácly. Byla jsem u ní doma. Je to matka zkušená, má dvě dospělé a velmi slušně vychované děti. Hned na začátku jsme si řekly, jak chceme Agátu vychovávat, kde stanovíme hranice. Mně přijde, že v dnešní době jsou děti vedené po anglicku – rodiče je nechávají dělat všechno, co se jim zlíbí. Nepřijde mi to v pořádku. I když i já Agátce ustupuju. Ale co jednou zakážu, to platí. A myslím, že jí zákazy nevadí, dokonce ji i baví. Zkouší mě, jestli to, co platilo včera, platí i dnes. Ale Agáta už mě umí dostat – je to herečka, taky má být po kom, po obou rodičích. Když provede něco, co nesmí, podívá se na mě (předvádí) a řekne: Mamííí.
* Co byste jí řekla, kdyby chtěla být herečkou?
Já bych… Tuhle otázku jsem vyřešila už v těhotenství.
* Tak brzy?
Vážně. Přemýšlela jsem, co bych jí poradila. Usoudila jsem, že nemá cenu za ni rozhodovat, stejně udělá, co bude chtít. Spíš bych jí chtěla být oporou v každé situaci, ať se rozhodne, pro co se rozhodne. Ale být herečkou je těžké povolání, je to stres. Když v sobě bude mít velkou touhu, stejně bude hrát.
* Litovala jste někdy, že jste se rozhodla být herečkou?
(přemýšlí) Zatím ne. Vím ale, že v momentě, kdy mě hraní přestane těšit a naplňovat nebo až mě začne ubíjet, jsem ochotná to zabalit. Budu se živit učením hudby. A jelikož mám herectví vystudované, můžu učit i dramaťák, spojit hudbu i hraní.
* Jste dvakrát týdně na nejsledovanější televizi. Jak na vás reagují lidi?
Poprvé si mě lidi začali spojovat na Primě s Hedvikou Liškovou. Občas se na mě někdo podíval, ale to už muselo být. Byla jsem nadšená, že mě někdo poznal, a říkala si, už to začíná. Jenže tak velkou reakci jako teď jsem nečekala. Mám pocit, že když jdu po ulici, tak není člověk, který by mě neznal. Je vidět, že i když lidi tvrdí, že se na Ordinaci nekoukají, tak to není úplně pravda.
* Co se tím pro vás osobně změnilo?
Třeba jít na plavání s Agátou je pro mě spíš utrpení než potěšení, protože lidi koukaj, fotěj a křičej. Navíc hraju zápornou postavu, tak nekřičí zrovna moc hezky. Je těžké udělat si sám v sobě odstup. Musím si často opakovat: Oni znají Tárovou, ne mě. Ale když si stěžuju, hned jedním dechem říkám: Co ti vadí? Vždyť jsi to tak chtěla! Každý herec chce být hercem i proto, aby lidi věděli, co dělá.
* Tárová se zamilovala a už není taková mrcha. Jak to prožíváte?
Je pravda, že jsem vždycky říkala, že bych chtěla hrát pořád tu svini. Ale po roce volám po tom, aby Tárovou polepšili, už se mi s ní začíná špatně žít v civilu. Tuhle mi jedna paní vynadala, že mě má plný zuby. Já tam stála jak spráskanej pes a nevěděla, co mám dělat, poděkovala jsem a řekla na shledanou.
* Můžete ovlivnit, jak budete třeba nalíčená, jaký budete mít účes? Přece jen, jak jste říkala, jste spojována s postavou i v civilu.
Co si budeme povídat, seriály jsou takové továrny. Jdeme k divákům jako hotový produkt. Ještě než jsem začala hrát, absolvovala jsem vizážistické zkoušky, kostýmní zkoušky, jaké budu mít vlasy, jak mě budou líčit, jaké budu nosit boty. Všechno se schvaluje a pak se řekne: Ano, takhle má Tárová vypadat a Tárová vyjede do televize. Znám charakter postavy, můžu scenáristkám zavolat, abych zjistila, jaká ta postava je, jak se bude vyvíjet, abych ji mohla slušně zahrát, abych na ní mohla pracovat. Ale zase nevytvářím něco, na co se nezapomíná. (zarazí se) Nechci, aby to vyznělo hloupě… Seriál je prostě žánr sám o sobě.
* Máte něco zakázaného? Třeba přibrat?
Já to podrobně nestudovala. Nesmím změnit image, nemůžu přijít jen tak jako černovláska – to bych se musela poradit a pak by se to muselo nějak zakomponovat do děje. Musím si dávat pozor, aby se mi něco nestalo, abych nepřekazila natáčecí den.
* Člověk má pocit, že herci jsou spíš bohémové, že do noci popíjí...
(směje se) Tak to je v mém případě čirý mýtus – nemůžu si dovolit se někde zdržet, protože ráno vstáváte v pět v půl šestý a probdělá noc je hned vidět. Maskérky to poznají a je to vidět i v televizi.
* V jedné ze scén Ordinace hrajete na akordeon, hru na něj jste i studovala. To byl váš nápad?
Ne, to vymyslely scenáristky. Já jsem proti tomu bojovala. Teda ne že bych někomu volala nebo dělala hysterickou scénu, ale... Styděla jsem se.
* Proč?
Nějak mi to nekorespondovalo s postavou. Cítila jsem se za Tárovou malinko trapně, jako že dělám něco, co se nepatří. No zkrátka jsem se s tím musela vypořádat (chvíli váhá) a… Stačí.
* Víte dopředu, jak dlouho budete hrát? Dost se mluvilo o Martinu Trnavském, který údajně z ničeho nic musel v Ordinaci skončit.
Člověk nezná dne ani hodiny. Máme pracovní smlouvu, ale ta se dá změnit. Nevím, asi bych o tom neměla mluvit – je to vlastně hezký, že znám seriál jen tak čtyři díly dopředu. Jsem vždycky hrozně zvědavá. Jenže si tam můžu klidně přečíst, že moje postava umírá a že jsem přišla o práci.
* Přece jen máte dítě a práce v seriálu nebude věčná. Umíte šetřit?
Snažím se peníze nerozfofrovat. To mám po rodičích, ti mě to naučili. Moje maminka dokázala z ničeho uživit čtyřčlennou rodinu, splácela novomanželkou půjčku a ještě nám s bráchou udělala vkladní knížky.
* Čím jsou vaši rodiče?
Máma byla prodavačka, teď dělá kuchařku, táta vystudoval obor kuchařčíšník, je v důchodu. Máma žije na Vysočině, je ráda, že má práci, je tam velká nezaměstnanost.
* Jaké jste měla představy o své budoucí profesi, když jste studovala DAMU?
Chtěla jsem hrát v Národním divadle nebo na Vinohradech. Chtěla jsem svým herectvím rozplakat lidi. A mám to obráceně – dostala jsem se do Ypsilonky, kde se lidi smějou. A já zjistila, že je to pro herce mnohem lepší pocit. Taky jsem chtěla hrát v pohádce princeznu. Ale to je sen každé holčičky, na to nemusí studovat DAMU.
* Vy jste ale studovala loutkoherectví.
Nechtěla jsem ho nikdy dělat, k loutkám musíte mít vztah. To dělají lidi z lásky, musí být tvořiví, mít nápady. Celý náš ročník vedl pan Schmid a vybral si nás do Ypsilonky.
* V době, kdy jste přijímala nabídku do Rodinných pout, herci seriály ještě dost opovrhovali. Váhala jste?
To je pravda – nejstrašnější tenkrát bylo, když herec vystupoval v reklamě, pak byl hned seriál. Panovaly mýty, že máte zakázaný vstup do filmu, že se tím zničíte. Já si říkala, že to zkusím. Říkala jsem si, mám sedět doma na zadku a čekat, až nějaký režisér přijde do divadla a ve čtyřiceti mě někam obsadí? Nebo půjdu do seriálu, budu mít práci, naučím se řemeslo, protože budu mít možnost denně točit od rána do večera? I seriál může být profesní výzva. A můžu vám říct ty aktivity, co mám kromě natáčení? Máme zájezdní divadlo Kompanyje, se kterým jezdíme po vlastech českých. Máme dvě představení a na jaře chystáme třetí. To mě baví. Dělám tam i produkci – abychom mohli vůbec vyjet.
* Jak často jezdíte s Kompanyjí mimo Prahu?
To záleží na prodejnosti, tak dva až tři zájezdy do měsíce. Máme v souboru lidi, kteří jsou mediálně známí ze seriálů, aby se představení prodávalo, jenže je těžký sehnat všechny lidi dohromady, aby měli zrovna čas. Kolik je hodin?
* Máme deset minut…
…takže vám ještě musím říct, že se pomaloučku vracím do kapely, do Botafoga, kterou založil Jan Jiráň z Ypsilonky. Hrajeme latinu, je to zajímavá hudba, hodně vystupujeme v Praze v Balbínce. Lidi uslyší i kouzelný historky o divadle, o slavných hercích.
* Vy máte taky nějaké takové historky?
Já ne. Teda mám, ale některé se nedají vyprávět. (směje se) Ypsilonka je bezvadná parta. Nikdo tam nikomu nic nezávidí, protože každý dělá něco navíc...
* Existuje mezi herečkami přátelství?
Jsou tam vždycky konkurenční boje... Nebo boje… Každá herečka se samozřejmě třese na to, když je vyvěšena nová inscenace, jestli tam vůbec je napsaná a na jakém místě, jestli nahoře, nebo dole. Ale v Ypsilonce jsou skoro samí chlapi. My ženy tam zpíváme a děláme hezkno, příjemno. A nikomu to nevadí. Tam ale není malých rolí, mám pocit, že diváci si pamatují i epizodky.
* Máte někdy čas jen tak nic nedělat?
Bohužel moc ne. Ale relaxuju tak, že se rozvalím na gauč. Buďto usnu, nebo koukám na televizi, ať tam běží, co tam běží. Jsem ráda, že nemusím nic dělat. Dokonce i že nemusím hrát.
O autorovi| EVA HLINOVSKÁ, redaktorka Pátku eva.hlinovska@lidovky.cz
