O uplynulém víkendu byla v nejdůležitějším členském státu EU oficiálně prohlášena za mrtvou myšlenka multikulturalismu. Německá kancléřka Angela Merkelová v Postupimi, kam se sjela křesťanskodemokratické mládež, najednou zčistajasna oznámila, že multikulturalismus „absolutně selhal“. Tak ostrá slova by z takhle důležitých úst vůbec nebyla myslitelná, nebýt ostré diskuse o islámu, která v Německu běží poslední dva měsíce. Na začátku stála kniha Thila Sarrazina Německo se likviduje. Dlouholetý politik sociální demokracie a člen představenstva Bundesbanky v knize píše o všemožném úpadku německé společnosti, která prý hloupne, degeneruje a současně vyklízí prostor přistěhovalcům, což je v případě muslimských menšin vážný problém. Tito přistěhovalci by Německo během pár generací mohli úplně převzít: „Kdo se víc rozmnožuje, ten nakonec opanuje Evropu.“
Tato kniha, jíž se i navzdory zničující kritice mezitím prodalo přes milion výtisků, jako kdyby ve veřejném prostoru jedním rázem rozšířila možnosti, o čem se v diskusích o přistěhovalectví smí mluvit a jakými slovy. Šéf vládní CSU Horst Seehofer například varuje před uvolněním přistěhovalecké politiky, prý aby se „z Německa nestal sociální úřad světa“. A teď ta kancléřka... Vývoj v kancléřství Paradoxní je, že nebýt Sarrazina, těžko by se hledal důvod, proč ta těžká a tak dlouho odkládaná diskuse vzplanula právě teď. Německá ekonomika se může těšit z tříapůlprocentního růstu, klesat by tedy měla i nezaměstnanost. Hlavně už ale Spolková republika dávno není vystavena přistěhovaleckému tlaku, jaký jí dával zabrat ještě v polovině devadesátých let; také kvůli přísnější politice státu se imigrace postupně skoro zastavila a poslední dva roky se Německo dokonce lehce vylidňuje. Zástupci průmyslových a zaměstnaneckých svazů bijí na poplach, už dnes prý německému hospodářství chybí 400 tisíc inženýrů, mistrů a kvalifikovaných dělníků.
Dalším faktorem, který by měl přispívat k multikulturní idylce, je řada známých osobností evidentně mimoevropského původu v televizi, ve fotbale i ve vrcholné politice. Nikdy dřív jich v Německu nebylo na špičce tolik: že Zelené vede Cem Özdemir, dejme tomu, že ale za konzervativní CDU v dolnosaské zemské vládě sedí Augül Özkanová, nebo že ministr zdravotnictví ve spolkovém kabinetu Philipp Rösler navzdory německému jménu pochází z Vietnamu, to není nic samozřejmého.
Čím dál méně Němců je však ochotno věřit tomu, že tyto ukázkové příklady integrace do jejich společnosti jsou pro „své“ menšiny reprezentativní. Jde samozřejmě hlavně o muslimy, i Sarrazin na několika místech zdůrazňuje, že s ostatními menšinami nebývají potíže. Protimuslimské nálady dozrály do současného stavu postupně a proto svým způsobem nenápadně. Už před pěti lety ale způsobily velký vzruch zprávy z jedné školy v západoberlínském Neuköllnu, kde učitelé terorizovaní tlupami tureckých žáků odmítali chodit do třídy bez policejního doprovodu. Přesnější by tedy asi bylo říci, že téma bylo a je latentně přítomno, že bublá pod povrchem a že stačí na první pohled nedůležitá událost - jako třeba vydání 450stránkové, těžko stravitelné knihy bez fotografií -, aby se napětí začalo uvolňovat. Pak teprve jsou lidé v čele společnosti a státu najednou ochotni vzít tu nespokojenost na vědomí a diskutovat o ní.
Nejnázornějším příkladem tu poslouží právě kancléřka. Ještě před třemi týdny vystupovala proti Sarrazinovi jako klasický arogantní mocnář. Šéfovi Bundesbanky vzkazovala, aby provokatéra vyhodil z práce, jeho knihu ale podle vlastních slov nečetla a číst se nechystala. K tomu, aby si na Sarrazina udělala názor, jí prý stačilo pár (shodou okolností poměrně nevinných) výňatků dopředu otištěných v magazínu Der Spiegel.
Tady ještě se Merkelová chovala jako typická představitelka establishmentu, který se pohybuje ve svých zajetých kolejích a problémy vytěsňuje, protože kdyby je přiznal, musel by je i řešit a třeba by u toho nevypadal nejlíp. Stejně jako kancléřka se neznalostí knihy chlubil i prezident Bundesbanky, a nakonec vyšlo najevo, že si ji nepřečetl ani jeden člen předsednictva SPD, které přitom navrhlo vyloučit Sarrazina ze strany. Merkelová z této soboty je o tři týdny chytřejší. Nemůže nereagovat na nevoli, již chladný postup společenských a politických elit vůči Sarrazinovi vzbudil ve společnosti i v její vlastní straně.
Nemanželské dítě elit Těžko říct, nakolik kancléřka svou kritiku multikulturalismu myslela upřímně. Každopádně ale ta kritika přichází trochu pozdě. K čemu dnes je, když nejvyšší politické kruhy uznávají, že systém, jaký zavedly a po dlouhá léta udržovaly, přispěl k růstu nepřizpůsobivé subkultury uvnitř muslimské mládeže? Není Německo - a podobně další západní společnosti - v situaci, kdy už vlastně nemá možnost ji „vychovat“ prostě proto, že ta menšina už je dost velká na to, aby si žila sama pro sebe? Pokud je multikulturalismus skutečně mrtev, mělo by se na asi rozloučenou dodat, že to bylo nemanželské dítě elit, k němuž se ty elity přiznaly až v jeho nekrologu.
Čím dál méně Němců je ochotno věřit tomu, že ukázkové příklady integrace jsou pro „své“ menšiny reprezentativní
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN
