PRAHA Dvacet mladých výtvarníků, kteří se představili na pátém bienále v roce 2005, pokračovali v mezidobí v práci na různých úkolech, pracovali v rozmanitých žánrech a leckdy i ve zcela odlišných disciplinách. Nyní na stejném místě ve stejné sestavě veřejně „skládají účty“. Kurátor Karel Císař volil možnost představit tvůrce kontinuálně v jejich vývoji.
Většina prací, které historické kulisy staroměstského Domu U Kamenného zvonu prostřednictvím bienále nabízejí, byla vytvořena pro tuto výstavu. Expozici uvádí velká fotografická freska s připomínkami minulého bienále – s pohledy do instalace, recenzemi z tisku a rozhovory s aktéry minulého ročníku. Návštěvník tak dostane hned na úvod přehled o východiscích výtvarníků před třemi lety – a může srovnávat, kam se dostali dnes.
Někteří razantně změnili formu – Například Josef Bolf se při vyjádření témat strachu a samoty vůbec poprvé představuje loutkovým filmem; Jakub Hošek se od minulých obrazů posunul k prostorovým realizacím (pomocí šablony vytváří obrazy jakýchsi „schizofrenních těl“), Eva Koťátková využila v architektonické instalaci vyjádření různých „pastí“, její působivý koridor vtahuje diváka do expozice; Ján Mančuška rozvěsil filmové pásy před light box a divák může sledovat proces, jak jistá žena natírá svého muže na místech, kam si nedosáhne, černou barvou...
Jiní zůstali věrni své doméně – například Kateřina Šedá se rozhodla (po berlínském bienále) i v Praze předvést svůj opět spíše sociologický než výtvarný projekt nazvaný Furt dokola, v němž různými metodami (modely, akce, video a audionahrávky...) nastoluje možnosti překonávání bariér mezi lidmi. Zbyněk Baladrán natočil video, v němž ukazuje rétoriku devadesátých let (přesněji scénáře tehdejší ekonomické transformace).
Jan Šerých nabízí dva dominantní výtvory – v úvodu výstavy je jeho efektní bíložlutá zeď protiváhou silně sociologicky vystavěné práci Barbory Klímové na téma kulturněpolitický kontext výstavby rodinných vil v Brně za normalizace. Čistě výtvarný zážitek „zdi“, k níž Šerých inspirovaly jisté grafy v jisté výroční zprávě, záměrně znejisťuje už její název „Slíbil jsem, že nepovím, co to znamená“. Stejně tak jeho znaková „Pravidla hry“ v druhém podlaží potřebují vysvětlení, pokud si chce divák odnést více než „jen“ graficky dokonalý vjem. Po rozšifrování desky popsané jakýmsi „indiánsko-skautským“ písmem (každý znak reprezentuje jedno slovo, co číslo, to písmeno abecedy v jednoduchém schématu 1=A, 2=B atd.) se vyjeví známý počítačový pozdrav Hallo, World! a k tomu zní nadšený projev Ludwiga Zamenhofa, vynálezce esperanta, na téma přátelství mezi lidmi nerozdělitelnými babylonem jazyků, který pronesl v roce 1905 – v esperantu. Šifry, náznaky, nápady průhledné i významy skrývané nedovolují návštěvníku procházet kolem jednotlivých prací pasivně. Většině prací, resp. projektů, nechybí kritický podtext, autoři se neuchylují k pouhému konceptu, jejich díla mají „obsah“. Jen není vždy snadné se jeho jádra (bez pomoci tvůrců) dobrat.
***
Zvon 2008
6. bienále mladého umění Kurátor: Karel Císař Kdy? 27. 6. až 21. 9. 2008 Kde? Dům U Kamenného zvonu Praha více na www.ghmp.cz
