I kdyby celý hip hop vydal pouze jednu jedinou kapelu, pokud by jí byli newyorští Public Enemy, byla by tím jeho existence ospravedlněna. Kapelu, která vystoupí zítra v pražském klubu SaSaZu, lze totiž považovat za ztělesnění všeho, co tento žánr charakterizuje. A podobně jako Bob Dylan vnesl do populární hudby, respektive rocku, literární kvality a hloubku, podobně jako punk přišel s dravým politickým postojem, podobně jako Frank Zappa pronikavě analyzoval hudební průmysl a jako v jazzu Miles Davis důsledně požadoval zvukovou transformaci, Public Enemy zcela převrátili vnímání hip hopu. Podařilo se jim totiž skloubit všechny výše uvedené hudební i textové kvality do jediného celku, který byl zároveň živočišný i „chytrý“, který cílil na první i druhou signální soustavu.
Díky svým radikálním postojům, které ovšem nejsou rádobyprovokativními klišé, ale vycházejí z pozorování reality, jež si nezadá s pohledem sociologa, sklízejí Public Enemy obdiv publika, které jinak rap příliš neposlouchá anebo mu přijde příliš povrchní či sexistický. Díky zvukovým kolážím si kapela získala posluchače, kteří si jinak libují ve výbojích současné hudby, fanoušky má jak mezi milovníky tvrdého rocku, tak jazzu.
Aby ne, jak trefně poukázal jeden kritik, v hudbě Public Enemy se totiž vedle nekompromisních rytmů a drsného skrečingu snoubí „prvky free jazzu, tvrdého funku, a dokonce i konkrétní hudby, to vše díky produkčnímu týmu Bomb Squad, který vytváří hustý, dravý zvuk, který se nepodobá ničemu, co bylo předtím“. S tím nelze než souhlasit, i když s jedním podotknutím: podobně hutnou hudbu, kdy se nad důraznými rytmy splétala přediva různých rytmizovaných a deformovaných zvuků a elektroniky, vytvářel již dříve Miles Davis. Dinosauři z Long Islandu Public Enemy vznikli v roce 1982, což z nich dělá nejen jednu z nejstarších hiphopových kapel, zároveň nejspíš drží rekord v dlouhověkosti, nikdy se totiž, i přes různě dlouhé pauzy, nerozešli a nejspíš zde ještě nějakou dobu budou. Zvláště uvědomímeli si, s jakou jasnozřivostí mluvili již před deseti patnácti lety o možnostech internetu a všem, co skutečně nezávislé tvorbě nabízí. Zakládající člen, raper Chuck D, studoval na univerzitě, poté pracoval jako rozhlasový DJ a ve volném čase produkoval vlastní nahrávky. Poté co se dal dohromady s dalším raperem Flavorem Flavem, DJem Terminatorem X a producenty, bratry Hankem a Keithem Shockleey, a Ericem Sadlerem, vzbudili zájem producenta Ricka Rubina, pro jehož značku DefJam natočili v roce 1987 album Yo! Bum Rush The Show.
Zároveň hodně vystupovali, mimo jiné i jako předkapela bílým raperům Beastie Boys. Debut se příliš neprodával, o rok později ovšem přišlo album It Takes A Nation Of Millions To Hold Us Back, které znamenalo výrazný krok vpřed, a v roce 1990 definitivní průlom a zároveň nesmrtelná klasika, album Fear Of A Black Planet. A mimochodem, právě album Fear Of A Black Planet, od jehož vydání uběhlo již dvacet let, bude tvořit základ pražského koncertu.
Produkční mistrovství Bomb Squad zde dosáhlo vrcholu, hudební i nehudební zvuky vytvářely pulzující stěnu, do níž Chuck D a Flavor Flav sázeli své věty o nesmiřitelném rasismu, o tvrdé realitě života v ghettu, ale také o slepé nenávisti černochů a potřebě hledání východiska. Byl to, jak se psalo v jedné recenzi, „stejně tak hudební výpad proti rasismu jako výzva, aby na něj černoši nějak reagovali“. A mluvímeli o reakci, Chuck D rozhodně nemyslí vymlácení několika výkladních skříní nebo podpálení aut, tak hloupý není. „Nepoužívejte bouchačku, ale hlavu. Drogy znamenají smrt. Poznejte svou minulost, abyste nepodělali budoucnost.“ To jsou poselství, která Chuck D adresuje svým posluchačům. Pro svou razanci bývají někdy přirovnáváni k punkovým Sex Pistols.
Hudba, texty a angažovanost Toto srovnání ovšem kulhá – „Pistole“ totiž nepřicházely s žádnou vizí, představou řešení, a vzhledem k limitům jednotlivých členů kapely (s výjimkou zpěváka Johna Lydona) ani nemohli. Jejich kritika šla přeci jen po povrchu. Pokud už bychom tedy chtěli Public Enemy srovnávat s nějakou punkovou kapelou, jako ideální možnost se nabízejí Dead Kennedys.
Public Enemy jsou kapelou, u níž je hudba stejně tak důležitá jako texty, k tomu je ovšem dobré ještě přičíst „nehudební“ kvality tohoto kolektivu. Kvality, které se nedefinují snadno, lze je však označit bohužel zprofanovaným výrazem „angažované“. Pokud totiž o něčem Public Enemy rapují, zaujímají zároveň stanovisko, postoj – ovšem postoj, za kterým si pevně stojí a který není nějakým kavárenským teoretizováním či koketerií. Ne, tohle je všechno pěkně natvrdo.
Public Enemy, a především jejich hlas, Chuck D, mají také jasno, pokud jde o jejich tvorbu. „Pokud je kultura vytvářena šesti nebo sedmi plánovači v zasedačkách, kteří vymýšlejí, jak přitáhnout koupěchtivé masy, tak nás to nezajímá,“ říká Chuck D. „Je to výrobek z Petriho misky, který má vydělávat prachy, nic víc. Nás zajímá muzika, která vzniká tak říkajíc na ulici. Poznání, moudrost a pochopení nezískáte v mikrovlnce. Člověk musí jít stále kupředu, protože zlo nikdy nespí.“
O autorovi| JOSEF RAUVOLF, Autor je hudební publicista
