* LN V komentáři, který jste psal na začátku roku, píšete, že je pokrytecké nazývat finanční sektor viníkem současné krize. Většina světových politiků váš názor nesdílí a pídí se po tom, jak sektor dostat pod kontrolu. Opravdu trváte na tom, že vinit finanční instituce je pokrytecké?
Já si to opravdu myslím, což ale neznamená, že se v uplynulých letech finanční sektor choval vždy správně a že není potřeba přehodnotit pravidla pro jeho regulaci. Nicméně tato nynější krize a její hloubka nebyla jenom důsledkem chování finančního sektoru nebo „zlých bank“. Viník není jeden. Kromě finančního sektoru to byla příliš uvolněná peněžní politika především americké centrální banky, ale i politika vlád mnoha zemí, které připustily vysokou zadluženost. Třetí zdroj takto hluboké krize leží v Asii. Asijské země se poučily z problémů v roce 1998 a začaly vytvářet obrovské přebytky. Čína navíc nepřipustila tržní úpravu kurzu. Přebytky byly investovány do dolarových, především státních aktiv a tím napomáhaly financovat narůstající dluh USA, ale obecně euroatlantického světa. Čtvrtými viníky jsou politici, kteří nejen, že byli velmi spokojeni s trvalým hospodářským růstem, ale aktivně k hloubce krize přispěli politickou podporou různých programů levných hypoték a zavírali oči před růstem cen nemovitostí. Vůbec nezpochybňuji problematickou roli finančního sektoru a vím, že některé odměny jsou zpětně nevysvětlitelné. Ale viníků bylo prostě víc a to už vůbec nemluvím o tom, že krize je i důsledkem neodpovědné spotřeby milionů lidí po celém světě na dluh. Levné letenky a dovolené, dotované bydlení, levné mobily, počítače, slevy v obchodech, a tím pádem bláznivé nakupování – to všechno pod spokojeným pohledem politiků různého politického zbarvení, kteří nyní zdvihají prapor a buší pěstí do stolu. To nazývám pokrytectví.
* LN Jedním ze způsobů, jak zabránit kolapsu bankovního systému, má být v budoucnu bankovní daň. Je to jedna z cest, jak preventivně bránit daňové poplatníky před hamižností bankéřů. Ti ji odmítají jako prostředek, který nic nevyřeší. Máte stejný názor?
Je to jistě populární krok, který by měl plošně od bank stáhnout prostředky v době, kdy lidé mají pocit, že je ze svých daní vlastně zachránili. Jako většina plošných kroků je i tento špatný a je to především líbivé politikum. Státy ať spíše hledají, jak na převzatých špatných aktivech alespoň něco vydělat a ať regulují, ale nezakazují. Příkladem jsou třeba takzvané over the counter trhy nebo spekulace na budoucí cenu aktiv, která nevlastním (naked short selling; pozn. red). Tlak na transparentnost je v pořádku, zákaz je nesmysl, který se navíc nevyplatí. Ale nedělejte ze mě finančníka, já jsem makroekonom a moderní finance jsem se pořádněji začal učit ve svých 44 letech.
* LN Ale jako poradce Goldman Sachs jste přímo u zdroje bývalých problémů, na jejichž odstranění se jak američtí, tak evropští politici snaží najít řešení…
Nechci chodit po Praze a říkat, já jsem z Goldman Sachs, já tomu rozumím. Kdo tomu dneska do všech důsledků rozumí? Obvykle to není jeden člověk. Autoři sofistikovaných modelů, často původem matematici či jaderní fyzici, třeba z Indie či bývalého SSSR, řeší jen určitý teoretický problém. Obchodníci jsou odměnami motivovaní jen ke krátkodobé maximalizaci zisku – a zde je vskutku prostor k regulaci. Šéfové velkých bank, regulátoři a makroekonomové obvykle – až na výjimky – ani moderním bankovním produktům, ani detailům dnešního obchodování do detailu nerozumí. Řešení je někde tady, ale ne v populistických zákazech.
* LN Říkáte, že jste především makroekonom, byť pracujete jako poradce globální investiční banky. Vaše nadace Prague Twenty vozí do Prahy na diskuse špičkové světové makroekonomy. V listopadu loňského roku na konferenci profesor z Harvardovy univerzity Martin Feldstein předpověděl částečný rozpad eurozóny. A jeho slova se, zdá se, mohou během krátké doby naplnit. Myslíte si, že některé země eurozónu opustí?
Myslím, že celý projekt projde hlubokými změnami. Nejsem zásadním odpůrcem evropské integrace ani se nebojím vzdát se některých národních pravomocí. Mám-li to trochu odlehčit, tak když nám nechají národní mužstva ve fotbale, a vážněji, bude-li zachována základní národní suverenita, tak by mi nevadilo, dojde-li postupně k převodu vybraných kompetencí na nadnárodní úroveň. Potíž je v tom, že Evropská unie, na jejíž rozhodovací úroveň bychom své kompetence měli předávat, má pro střední Evropu dva základní nedostatky. První je takzvaný evropský sociální model, který je hlavní příčinou pomalého růstu produktivity a poklesu konkurenceschopnosti ve srovnání s ostatním světem. Rozhodně si nepřeji, aby se tento sociální model dostal pod kůži i obyvatelům střední Evropy. Druhým problémem je demokratický deficit a rozhodovací hegemonie Francie a Německa. Projekt eura federalizoval peněžní politiku, ale fiskální ponechal na národních úrovních. Pakt růstu a stability, který měl země zavazovat k fiskální disciplíně, selhal A mohou si za to Francouzi a Němci sami, když jako první pakt porušili. Řecká krize pak ukázala, že některé země uvnitř eurozóny nejenže dospěly ke státnímu bankrotu, ale že tento bankrot ohrožuje samotnou existenci eura. Současně je však velmi pravděpodobné, že díky obrovským peněžním injekcím z bohatších zemí nikdo euro neopustí. Krize však také ukázala, že bez postupné federalizace fiskální politiky euro nikdy efektivní měnou nebude.
* LN Takže byste uvítal co nejrychlejší vstup do eurozóny?
Ne, naopak, ale nikoliv z důvodů zásadního odporu vůči evropské integraci. Pro nás by to nyní nebylo výhodné, neboť potřebujeme větší pružnost směnného kurzu a peněžní politiky. Především však eurozóna není připravena na rozšíření, které v příštích pár letech vůbec nebude o tom, jestli plníme nějaká maastrichtská kritéria, ale o tom, zda změní svá pravidla, přijme reformy sociálního modelu a pracovního trhu a celkově se stane pružnější a konkurenceschopnější společností. Jedině tehdy vzdání se národních fiskálních kompetencí bude stát za to. Na druhé straně, trochu varuji před příliš sebevědomým odstupem, jako by se nás problémy eurozóny netýkaly. Polsko je sice mnohem větší ekonomika než naše, ale přece jenom země, která má své sociální a další problémy. Přesto, byť není členem eurozóny, aktivně připívá ke garancím a dalším opatřením na pomoc Řecku. Dávám to jako příklad, že nemusíme mít euro, ale máme se hlásit k diskuzím o tom, jak by EU i eurozóna měly vypadat. Za formulaci nových pravidel buďme připraveni přijmout i určitou odpovědnost. Samozřejmě, bude to záviset i na tom, jak připravené politiky a úředníky v tomto směru máme.
* LN Máme tedy hrát roli hodných Evropanů a také finančně pomoci Řecku?
Zrovna Řecku ne, ale střední Evropa by měla být připravena i přispět určitou finanční spoluúčastí při řešení problémů jak EU, tak dokonce i eurozóny. Budeme-li stát úplně stranou, tak to bude pro nás dlouhodobě špatně. Střední Evropa potřebuje větší politickou váhu, musí být silná a hledat spojence – ani ne tak na západ, ale spíše na sever, ve Skandinávii, případně v Británii. Pokud by se měla tato myšlenka provést, velmi pravděpodobně by politici u obyvatel narazili, podobně, jako se to stalo na Slovensku, které navíc členem eurozóny je. Důvodem není jen odpor k euru, ale obrovské rozpínání evropské byrokracie – poslední příklad ze všech, povinná pracovní doba pro živnostníky… To je taková s prominutím pitomost a je jich bohužel hrozně moc. Souvisí to s evropským sociálním modelem, nad kterým je bohužel mimořádně obtížná a složitá politická nadstavba.
* LN Mluvíte například o vysvětlení pana Falbra, že někdy je nutné lidi chránit i před nimi samými?
Ano, dobrý příklad. Ale to souvisí s tou politickou nadstavbou, která se přetavuje do fikce politické korektnosti. V Evropě je politicky korektní být podezřívavý k trhu, prosazovat sociální model, státní zásahy, práva menšin a mnoho, mnoho dalších věcí. Řada z nich je v pořádku. Ale tato politická korektnost se stává ideologickým heslem, které nám zabraňuje se o mnoha věcech v Evropě bavit normálně, přirozeně, podle selského rozumu. Tak vzniká spousta hloupostí typu povinně stanovená pracovní doba živnostníků nebo správně zaoblené šipky na silnicích. Avšak, na jedné straně s tím musíme bojovat, ale na druhé straně se nad to musíme umět povznést.
* LN Mluvíte jako politik. Již několikrát jste dal najevo, že byste se do politiky za určitých okolností vrátil. Otevřel vám výsledek voleb dveře zpět do vysoké politiky?
Ne. Ale je pravda, že v posledních třech letech jsem politice trochu blíže. Zlomovým okamžikem bylo, když jsem po chvilce váhání na jaře 2007 přijal členství tehdy v profesionální skupině, která však měla obrovský politický náboj. To byla Pačesova komise. Pak jsem byl v NERVu, dostal jsem se blíž k vládám, podporoval jsem TOP 09. Baví mne ale taková veřejná aktivita, jako je nadace Prague Twenty.
* LN Zvažoval jste tedy, že byste se například ucházel o místo v novém NERVu, který plánuje místopředseda ODS Petr Nečas na vládní úrovni zřídit?
Až mě pan Nečas osloví, tak na to budu reagovat. Jinak s úsměvem říkám, že opravdu vážný zájem o návrat do politiky se pozná, až ukončím svůj kontrakt s Goldman Sachs.
* LN To plánujete?
Určitě ne.
* LN Mluvíte o své veřejné aktivitě. Jaký máte cíl?
Chtěl bych do Česka vozit na konference opravdu špičkové osobnosti a k nim se vybere elitní osobnost buď česká, nebo středoevropská. Skromným cílem nadace je vést ve střední Evropě diskuse na závažná témata s tím, že ty středoevropské názory budou konfrontovány s názory evropskými a světovými. Česká republika, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko mají podobné problémy a začínají tvořit určitý samonosný celek. Názory, vznikající v tomto regionu, musíme konfrontovat s Evropou a světem. Ale je to i o penězích, momentálně jsem v jednání s různými potenciálními sponzory, ale více než tři, čtyři akce do roka si zatím nemůžeme dovolit.
* LN Lidé, jako je Sergej Karaganov, nebo poradce Angely Merkelové Christoph Heusgen, chtějí vysoké honoráře?
Ti lidé jsou špičky, mají mnoho nabídek, ale my nechceme platit nesmyslné částky v řádu desetitisíců dolarů, které berou bývalí politici světového formátu. Nadace platí cestu, maximálně tři noci v Praze a poměrně skromný honorář za vystoupení a příspěvek ve sborníku.
***
VLADIMÍR DLOUHÝ * Narodil se v Praze roku 1953. * Po absolvování studia ekonomie na Vysoké škole ekonomické v Praze a studiu na Katolické univerzitě v belgické Lovani působil jako pedagog na VŠE. * V letech 1984–1989 se stal vědeckým pracovníkem, později zástupcem ředitele Prognostického ústavu ČSAV. * V letech 1977 až 1989 byl členem KSČ. * V prosinci 1989 byl jmenován místopředsedou vlády a šéfem Státní plánovací komise, po jejímž zániku založil ministerstvo hospodářství. V letech 1992–1997 byl (za ODA) ministrem průmyslu a obchodu ve vládách Václava Klause. * Po roce 1997 odchází z politiky a působí jako ekonomický poradce mezinárodních společností ABB a Goldman Sachs. Od roku 1999 také přednáší na VŠE a Fakultě sociálních věd UK v Praze.
