Co odlišuje supervelmoc od velmoci? Schopnost rozdělit si sféry vlivu jako za studené války? Kdepak. Má-li být stát supervelmocí, musí být schopen něčeho, co jiní nedovedou – třeba vést dvě velké války zároveň či dopravit člověka na Měsíc. A přijmeme-li tato měřítka, budoucí historici možná jednou napíší, že Amerika přestala být supervelmocí za prezidenta Baracka Obamy.
O tom, že vést dvě války zároveň – v Iráku a Afghánistánu – je nákladné i pro Ameriku, nepochybuje nikdo. Ani o tom, že odchod z Iráku patří k pilířům Obamovy politiky. Ale fakt, že schopnost vedení dvou válek bude potlačena v oficiální americké strategii, je novinkou, i když ne bleskem z čistého nebe. Nová směrnice Rady národní bezpečnosti potlačuje sběr zpravodajských informací o Číně, jejíž význam klesne z „priority 1“ (státy jako Írán či Severní Korea) na „prioritu 2“ (státy jako Pákistán či Indie).
Měsíc je fatou morganou Ameriky. Čím víc se další přistání člověka plánuje, tím se termín vzdaluje. Za Bushe byl „do roku 2020“, loni už „od roku 2028“ a teď se vytrácí ve prospěch Marsu. Program Apollo tak možná bude časem připomínat osud Vikingů v Americe. Víme sice, že tam přistáli už před tisíci lety, ale počítá se až Kolumbus.
Amerika opouští roli supervelmoci důsledněji než po vietnamské válce. Tehdy trvalo deset let, než byla schopná zasáhnout (proti Kubáncům na Grenadě), a patnáct let, než byla s to vést válku (proti Saddámovi v Zálivu). Ale hlavně – zatímco Sovětský svaz brzy poté zkolaboval sám, pro Čínu můžeme předpovídat cokoliv, jen ne kolaps. Supervelmoc je mrtva, ať žije supervelmoc.
***
Čtěte Téma na straně 6
