Po rozhodnutí izraelského soudu začali právníci předevčírem v Tel Avivu sepisovat seznam písemností z kufrů spisovatele Maxe Broda, se kterými nastoupil v Praze 14. března 1939 do vlaku, doslova pár hodin před tím, než Prahu okupovali Němci. Po Brodově smrti (1968) se písemnosti z kufru dostaly do dědictví jeho přítelkyně paní Hoffeové, která už je také po smrti, a když začaly její dědičky z papírů uždibovat a prodávat je po dražbách, zasáhl soud. Obsah těch kufrů je totiž posvátný.
Dle všeho by v něm vedle Brodových písemností měly být texty Franze Kafky, toho nejposvátnějšího, a tím také nejprokletějšího světce světové literatury. Jeho zvláštní místo v dějinách uctívání spočívá totiž v tom, že vše, co napsal, pronesl, čeho se dotkl, kudy prošel, o co zavadil, je předmětem až do absurdit zacházejícího zkoumání a šťourání. Není na světě spisovatel, jehož život - a to právě i ta část, která s jeho literaturou vůbec nesouvisí - by byl tak podrobně zkoumán a ze všech stran lustrován. Zveřejněno bylo vše, co Kafka napsal, samozřejmě deníky, intimní dopisy, ale třeba i pracovní výkazy, úřední spisy, ba i ty prádelní seznamy. Když ne den, tak každý týden a určitě každý měsíc jeho života je v podrobných biografiích zachycen a dokumentován. Tisíce stránek bylo napsáno o každém jeho psychickém hnutí, o jeho intimitě, o jeho mentalitě, o prvním zakašlání jeho nemocných plic. Ničí vnitřnosti nejsou pitvány s takovou chutí.
A na počátku všeho stojí paradox, prosba nemocného Franze Kafky, aby jeho přítel Max Brod jeho spisy po smrti spálil. Na nikom se „za to“ literatura nepomstila tak krutě jako na vnitřnostech plachého a cudného Franze Kafky.
