PRAHA Stačilo málo a dějiny Československa se v roce 1948 mohly vyvíjet úplně jinak. Bývalý partyzán Radomír Luža poodkryl v exkluzivním rozhovoru pro LN dosud málo zmapovanou část historie: chystaný „únos“ prezidenta Edvarda Beneše.
Dosud takřka neznámou akci připravila po únoru 1948 francouzská vojenská rozvědka a někteří čeští exulanti. Cílem bylo připravit útěk Beneše z Československa a postavit ho do čela třetího odboje.
Edvard Beneš, kterého v červnu vystřídal v čele státu Klement Gottwald, měl hranice i se svojí ženou Hanou přeletět v třímístném letadle. Plán útěku navrhl Francouzům právě mladý právník Radomír Luža, který před komunisty utekl do Rakouska. Luža dnes žije ve Spojených státech.
Kontakt na Beneše měli Francouzi přes exprezidentova politického referenta Jana Jínu. Potřebovali ovšem přímé spojení a detailní informace o Benešovi. V červenci proto vyslali Lužu s falešným francouzským pasem do Československa. „Měl jsem zajistit spojení na Beneše, aby to letadlo správně poslali. Pak jsem se měl vrátit přes hranice a všechny informace předat Francouzům,“ vzpomíná Luža.
Sám měl předběžnou představu, jak Beneše z jeho útočiště v Sezimově Ústí vyzvednout.
Chtěl využít toho, že Beneš jezdil každý den ve svém voze na výlet.
„Plánovali jsme, že prezident pojede jako obvykle na procházku a na určitém místě ,zjistí‘, že auto má problémy s motorem. Tam by na něj čekala naše tatrovka, prezident a jeho žena by nasedli a odjeli na domluvené místo, kde by čekalo letadlo,“ vysvětluje Luža.
Z celé akce ovšem nakonec sešlo. V Praze totiž Luža převzal zprávu od Jíny, že Beneš je nemocný a riskantní útěk nepřipadá v úvahu. Luža se pak po několika týdnech vrátil na Západ a Beneš 3. září 1948 v Sezimově Ústí zemřel.
Francouzi měli s podobnými akcemi z války zkušenost, i tak je ale nejisté, jakou by měl Benešův útěk šanci na úspěch. StB totiž Beneše hlídala. V létě 1948 posílila exprezidentovu ostrahu a několikrát spustila v Sezimově Ústí poplach.
„Přesně takto se dostal za hranice národněsocialistický poslanec a ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka, takže si myslím, že šance tam být mohla. Na druhou stranu StB Beneše pečlivě střežila. Těžko říci,“ říká historik Petr Koura.
Pokračování na straně 3
Dokončení ze strany 1
Podobný názor má i další historik Petr Blažek. „Určitá šance tu nepochybně byla. Beneš byl ale střežený daleko více než Ripka. Z archivních dokumentů navíc plyne, že StB něco tušila a akce podobného charakteru se bála. Osobně si myslím, že větší šance na úspěch by plán měl dříve než v červenci 1948,“ myslí si historik.
Sám Beneš zřejmě těsně před smrtí o exilu velmi vážně uvažoval. Například Karel Pacner ve své knize Československo ve zvláštních službách píše, že Beneš v srpnu podle svědků plánoval získat souhlas vlády a odjet do Švýcarska na léčení. O návratu prý neuvažoval a místo toho se plánoval postavit do čela třetího odboje.
Zdraví ovšem Benešovi nesloužilo už několik let před komunistickým převratem, v roce 1945 dostal první záchvat mrtvice. Informace o jeho zdraví byly ovšem podle historika Pavla Palečka pečlivě utajovány. Tři dny před smrtí zasáhl exprezidenta pátý záchvat mrtvice. Z něj se již čtyřiašedesátiletý politik nevzpamatoval a 3. září zemřel.
Beneš už dnes není posuzován tak jednoznačně kladně jako po listopadu 1989 a jeho jednání v kritických letech 1938 a 1948 považuje řada odborníků za politicky chybné. Na druhou stranu je ale jasné, že Beneš byl v obou případech vystaven extrémnímu tlaku. Jen těžko zpochybnitelné jsou také jeho válečné zásluhy. Za první světové války stál s Masarykem a Štefánikem v čele odboje. Za druhé světové války už jako uznávaný státník vedl československý protihitlerovský odboj sám.
Podle historiků byl Beneš stále morální autoritou a po svém případném útěku by se asi přirozeně postavil do čela třetího odboje. „Beneš byl dlouho prezident. Pokud by vedl odboj, získal by konečně československý exil všeobecně respektovanou hlavu,“ vysvětluje Blažek.
To by určitě pomohlo, československý poválečný exil byl totiž tradičně rozdrobený. „Československá emigrace velmi trpěla tím, že neměla v čele podobnou jednoznačnou autoritu, jakou představoval Beneš za války. Exil měl sice silné osobnosti, ty se ale mezi sebou často přely a neměly ani zdaleka všeobecný respekt,“ říká Koura.
Beneš v únoru 1948 nesporně usnadnil komunistické straně cestu k moci. Přijal demisi ministrů demokratických stran a ponechal předsedu KSČ Klementa Gottwalda v čele vlády. Proti novému režimu se později vzepřel, už 7. června ho ale Gottwald donutil k abdikaci. V září 1948 Beneš zemřel jako zlomený muž.
