Britská prozaička Doris Lessingová se stala letošní nositelkou prestižního literárního ocenění.
Nejstarším laureátem a také jedenáctou ženou, která získala Nobelovu cenu za literaturu, se včera stala britská autorka Doris Lessingová. Podle poroty autorka na základě „ženské zkušenosti zkoumá rozdělenou civilizaci se skepticismem, zápalem a vizionářskou sílou“.
Doris Lessingová (1919) se narodila britským rodičům v Persii, na dnešním území Íránu jako Doris May Taylerová. Později se rodina přesunula do Jižní Afriky a Jižní Rhodesie, kde budoucí autorka strávila na farmě celé dětství. Do této nepříliš šťastné doby se vrátila ve své románové prvotině Tráva zpívá (The Grass is Singing, 1950, česky 1974), která začíná zprávou z tisku: „Mary Turnerová, manželka Richarda Turnera, farmáře v Ngesi, byla nalezena včera ráno zavražděna na přední verandě svého domu. Sluha, který byl zatčen, se k činu doznal.“ Tuto knihu napsala Doris Lessingová již v době, kdy se jako matka tří dětí přestěhovala do Londýna, kde žije dodnes.
Zklamání komunismem
Vydání prvotiny však předcházel rozvod s druhým manželem, německým židovským uprchlíkem Gottfriedem Lessingem, jenž se v roce 1949 stal vysokým funkcionářem v nově založené NDR. Také sama autorka patřila k zastáncům levicové ideologie. Své zklamání komunismem prozaička zachytila v románech Martha Quest, A Proper Marriage, A Ripple from the Storm, Landlocked a The Four-Gated City z 50. a 60. let, které skládají pentalogii Children of Violence.
Z dlouhé řady děl Doris Lessingové nutno zmínit především román Zlatý zápisník (Golden Notebook) z roku 1962. Příběh Anny Wulfové, autorky, která prochází osobní i uměleckou krizí a jež vidí svůj život jako mnoho různých rolí - žena, milenka, spisovatelka, politická aktivistka, byl přiřazen do sílícího proudu projevů feminismu.
Mezi pozdější autorčiny prózy patří romány Briefing for a Descent into Hell (1971) a Memoirs of a Survivor (1974) a další pentalogie, „kosmická kronika“ mimozemšťanů Canopus in Argos: Archives, v nichž se snoubí myšlenky psychiatra R. D. Lainga, který vnímal schizofrenii jako cestu k překonání krize osobnosti, a učení perských súfistů. Román The Good Terrorist (1985) se zas zabývá životem mládeže, která od marxistických ideálů přechází k terorismu IRA, jehož se snaží využít KGB.
Afrika uhnětla její charakter
V doslovu k výboru Africké povídky Petr Pujman o kořenech tvorby Doris Lessingové napsal: „Těžko říci, zda máme považovat Doris Lessingovou... za spisovatelku anglickou nebo jihoafrickou (či, přesněji řečeno, středoafrickou)... Afrika uhnětla její charakter a podmínila její politický vývoj; z Rhodesie si Lessingová odvezla takové životní zkušenosti a poznatky, že ji poznamenaly na celý život a poskytly jí látku na mnoho let tvorby. Anglie ji zformovala svým kulturním odkazem, bohatou literární tradicí, kterou autorka sála již od útlých dívčích let, kdy s neuhasitelnou žízní četla jednu knihu za druhou. Kdybychom pátrali po učitelích, u nichž se naučila zásadám literárního řemesla, připadli bychom na řadu známých jmen. Ale snad ze všech nejvíc odpovídal jejímu bytostnému založení D. H. Lawrence; jeho milovala a hluboce si ho vážila.“
Africké povídky vyšly v překladu Petra Pujmana v roce 1961. V témže roce byl publikován rovněž další svazek s názvem Mraveniště, jehož texty přeložila Olga Fialová, Wanda Zámecká a Zora Wolfová. O pět let později Dilia vydala v překladu Jiřího Muchy autorčino drama s názvem Hra s tygrem. Divadelní hra se odehrává „v pokoji Anny Freemanové v prvém poschodí domu Mary Jacksonové v londýnské čtvrti Earls Court“.
Na začátku 70. let pak vyšel ještě další povídkový výbor, tentokrát byly jeho příběhy již umístěny do Anglie. Svazek Muž a dvě ženy, který přeložila Zora Wolfová, je uzavřen povídkou Pokoj číslo devatenáct: „Tento příběh je, alespoň podle mého názoru, příběhem o selhání inteligence, neboť manželství Rawlingsových bylo založeno především na inteligenci.“
Hlavní hrdinka, která si zdánlivě nemá nač stěžovat, si pronajímá hotelový pokoj: „Ležela na zádech na zelené saténové přikrývce, ale nohy měla zkřehlé. Vstala, našla pokrývku složenou v nejspodnější zásuvce prádelníku a pečlivě si do ní zabalila nohy. Ležela docela spokojeně, poslouchala, jak plyn s jemným a tichým sykotem proudí do pokoje, do jejích plic a jejího mozku, a pomalu vyplouvala na temnou řeku.“
***
Příběh Anny Wulfové, autorky, která prochází osobní i uměleckou krizí a jež vidí svůj život jako mnoho různých rolí -žena, milenka, spisovatelka, politická aktivistka, byl přiřazen do sílícího proudu projevů feminismu
