„Jako ekonomové, kteří žijí ve státě s největším sociálním systémem na světě, vyzýváme naše přátele v Novém světě, aby se pořádně podívali, než skočí,“ napsali ekonomové Andreas Bergh a Magnus Henrekson. „Větší vládní sektor může poněkud snížit ekonomickou nerovnost, nakonec však Američanům zbude menší díl menšího koláče.“
Studie (prezentace) zjišťuje, že když se podíl vládních výdajů na hrubém domácím produktu bohatých zemí světa zvýší o deset procentních bodů, sníží se roční tempo ekonomického růstu příslušné země o půl bodu až jeden procentní bod.
Případ Švédska je pro ekonomy námětem častých diskusí. Před 50 lety americká i švédská vláda vydávaly v poměru k velikosti ekonomiky stejných 27 procent. Zatímco ve Spojených státech se velikost vládních výdajů i přes rozmáchlé sociální programy 60. let zvýšila jen mírně na 33 procent, ve Švédsku se do počátku 90. let, kdy země zažila svou první finanční krizi, vládní výdaje dostaly až na 60 procent HDP.
A zatímco Amerika si po válce udržela pozici jedné z nejbohatších zemí světa, Švédsko postupně upadalo. Ještě v roce 1970 to byla z hlediska příjmů na hlavu čtvrtá nejbohatší země světa, do roku 1993 se však propadla na 17. místo.
Zpomalování švédské ekonomiky v době, kdy země razantně zvyšovala vládní výdaje, vedlo ekonomy k otázce, zda jde o obecnou příčinnou souvislost. V posledních desetiletích se objevovaly spíše práce, které to vyvracely poukazem na to, že ekonomiky Švédska a jiných zemí s velkými vládami rostly od 90. let nejméně stejně tak rychle jako ekonomiky, kde hraje stát menší roli.
Berghova a Karlssonova studie potvrdila nepřímou úměru mezi velikostí vlády a ekonomickým růstem zohledněním toho, že řada bohatých zemí s vysokými podíly vládních výdajů v čele se skandinávskými státy v 90. letech zavedla prorůstové institucionální a tržní reformy. Ty vedly k otevření obchodu, přijetí globalizace a zvýšení ekonomické svobody, což vytáhlo jejich růst na úroveň zemí s menšími vládami a volným trhem jako USA.
