Desetiletý Oliver (jméno dítěte jsme kvůli jeho ochraně změnili, pozn. red.) podstoupil před časem operaci zhoubného mozkového nádoru. Ochrnul, nemluvil, nehýbal se, nedokázal polykat, smát se, bylo z něj vyhublé ležící dítě bez projevů emocí.
V roce 2021 se dostal do motolské nemocnice, kde ho čekala rehabilitace a chemoterapie. Doprovázela ho matka samoživitelka. Biologický otec se k chlapci neznal, příbuzní ženy – matka nebo sourozenci – se o její osud ani o stav chlapečka nezajímali. Zůstala na všechno sama.
Psycholožka z dětské onkologie z Motola Jana Víchová vzpomíná, že šlo v její pětadvacetileté praxi o výjimečný případ. „Opravdu si nepamatuji rodiče, který by neměl aspoň krátkodobý zástup, nikoho z rodiny a žádnou sociálně podpůrnou síť. Maminka si tuto síť vytvářela až na oddělení. Další maminky jí pomáhaly, třeba jí braly domů vyprat prádlo. Neměla vůbec nikoho, což je první strašně neobvyklá věc,“ vypověděla před soudem.
Další nezvyklostí podle ní byl Oliverův komplikovaný zdravotní stav. „Od začátku bylo zřejmé, že maminka bude potřebovat vyšší typ péče. Proto byla, pokud to šlo, umísťována na pokoj v zorném poli sesterny, aby měla pomoc nablízku,“ vysvětlila.
Chlapcova šestačtyřicetiletá matka, říkejme jí Jana, měla – podle toho, co zaznělo u soudu – velmi traumatické dětství, zažila zřejmě i sexuální zneužívání. Má lehce podprůměrnou inteligenci, její osobnost je jednoduchá.
V Motole zkolabovala
Když se dostala s Oliverem do Motola, měla silnou depresi, byla úzkostlivá, submisivní, stažená do své „ulity“, neměla přátele, koníčky, přišla o byt i o práci – v zaměstnání prý dostala výpověď pro nadbytečnost. Do nemocnice si vzala všechny věci, které se synem měli.
Jana se o Olivera moc bála. Chtěla být stále s ním. Na chlapce byla silně fixovaná a on zase na ni. Nejedla, ze stresu u ní vznikl problém s příjmem potravy, zhubla tak, že vážila jen něco přes 40 kilo. Později se ukázalo, že se v nemocnici bála chodit na oběd, protože měla strach, že nenajde cestu do jídelny a pak zpět na pokoj k synovi. Tohle všechno vedlo k tomu, že v květnu 2021 v Motole zkolabovala.
Podle psycholožky byla také extrémně starostlivá. Docela těžké dítě zvládala sama přenášet na vozík a ukládat zpátky do postele. Spala s Oliverem v pokoji na rozkládacím křesle. Časně ráno vstávala, vždy byla jednou z prvních maminek připravených na vizitu.
Úplně bez peněz a bez pomoci nezůstala. Od státu dostávala na vážně nemocné dítě poměrně slušnou sociální dávku, finančně ji podporovala také nadace Dobrý anděl. Zázemí – Jana vnímala, že dočasné – našli se synem (mimo nemocnici) v dětském centru u Pardubic.
Záhadné otravy krve
V únoru 2022 se do Motola vrátili. Olivera tam čekala několikatýdenní chemoterapie. Začátkem března se navíc oba ocitli v karanténě kvůli covidu.
Během této hospitalizace se u tehdy osmiletého chlapce začaly objevovat vážné sepse, tedy otravy krve. Jedná se až o život ohrožující stav, kdy organismus reaguje na infekci vysokou horečkou, zrychlením srdečního rytmu, třesavkou, pocením nebo bolestmi břicha. Hoch kvůli tomu skončil na jednotce intenzivní péče (JIP).
„Septický stav většinou není jedna krátká epizoda. K sepsi u onkologicky nemocných dětí nejčastěji dochází uvolňováním bakterií ze střeva. Rozvíjí se během hodin až dnů, i léčba trvá několik dnů. U Olivera to byla vždycky krátká epizoda, která trvala jednotky hodin. Pak se jeho stav relativně rychle zlepšil. Průběhy byly na jednu stranu neobvykle těžké, na druhou stranu neobvykle krátké,“ řekl v jednací síni vedoucí lékař JIP Karel Švojgr.
Lékaři přemýšleli, co sérii nezvyklých sepsí u onkologicky nemocného chlapce způsobuje. Švojgr se ptal i matky, jestli nezaznamenala něco výjimečného. Odpověděla mu, že ne. Odběr vzorků ukázal, že se malému pacientovi dostaly do krve netypické choroboplodné zárodky z vnějšího prostředí.
„Pojal jsem podezření, že dochází k manipulaci s centrálním žilním katetrem (který byl zaveden do těla dítěte, pozn. red). Na první schůzce s kolegy jsme si řekli, že nám to nedává smysl. Podezření však dál narůstalo. Kontaktovali jsme nemocniční ombudsmanku. Podezření jsme měli vůči matce. Ombudsmanka nám poradila, že máme zavolat policii,“ popsal Švojgr.
Janu pak v klidu od syna odvedla psycholožka. Na chodbě jí vysvětlila, proč tam jsou policisté. Žena vinu odmítla. Byla převezena do Psychiatrické léčebny Kosmonosy, poté se už u Olivera žádné septické stavy neobjevily.
Podle Švojgra je u chlapce způsobovaly bakterie, které by běžného zdravého člověka takovým způsobem neohrozily. Ani oslabenému Oliverovi by za normálních podmínek takto neuškodily. Problém byl však v tom, že se mu dostaly přímo do krve.
Možná pokus o vraždu
Až později při znaleckém zkoumání, kdy si povídala s psychologem a psychiatričkou, se matka k činu přiznala.
„Prostě jsem chtěla, aby to všechno skončilo, aby byl klid. Nechtěla jsem ho tady nechat samotného. Když jsem dál nemohla, hledala jsem, jak to skončit. Já bych skočila pod auto. Nejdřív jsem to chtěla ukončit, pak už ne. Poprvé jsem aplikovala Oliverovi kohoutkovou vodu v březnu, bylo to dvakrát nebo třikrát. Udělala jsem to proto, že jsem nechtěla, aby tady na tom světě zůstal sám. Měl horečky. Po pár dnech jsem mu to dala dvakrát z důvodu prodloužení hospitalizace. Měla jsem strach, že skončíme na ulici,“ řekla Jana během pohovoru se znalci.
Svoji vinu stručně prohlásila i nyní před soudem. Zároveň však odmítla vypovídat. Nesouhlasí navíc s právní kvalifikací – se stíháním za těžké ublížení na zdraví dítěte, za což jí hrozí až 12 let vězení.
Předsedkyně senátu Silvie Slepičková ji také upozornila na možnou překvalifikaci. Mohlo by jít totiž o pokus vraždy na dítěti, kde je sazba ještě vyšší – 15 až 20 let, případně i výjimečný trest přes dvacet roků.
Podle obžaloby vstříkla Jana synovi do krve přes katetr kohoutkovou vodu injekční stříkačkou celkem ve dvanácti dnech během měsíce a půl – přesněji v období od 21. února do 4. dubna 2022. „Minimálně třikrát jsme se obávali, že chlapcův stav nezvládneme,“ řekl šéf JIP Švojgr.
Podle znalců Jana věděla, co dělá, a chápala, že může Oliverovi způsobit závažné zhoršení jeho zdravotního stavu a že ohrožuje jeho život. Byla prý schopná své jednání ovládat.
„Podle mého názoru mohlo být její motivací vyřešení situace, která spočívala v nedořešené otázce bydlení a pocitu vlastní neschopnosti postarat se samostatně o nemocného syna,“ míní znalkyně v oboru psychiatrie Monika Holečková.
Znalci uvedli, že se žena z trestního stíhání ponaučila. Prognózu resocializace u ní označili za dobrou. Oliver přežil a jeho stav se díky léčbě a rehabilitacím o něco zlepšil. Naučil se polykat, už se dokáže smát, mluví, je nadprůměrně inteligentní. Chodí do speciální školy, má asistentku. Navždy však bude odkázaný na cizí pomoc.
Chlapcova psycholožka Lenka Čermáková před soudem uvedla, že matka už synovi řekla, co mu provedla. On to podle ní pochopil a reagoval slovy: Maminko, tys mi nikdy neublížila.
Jana se po propuštění z Kosmonos mohla s Oliverem vídat jen za dohledu dalších osob. Teď už ji se synem nechávají samotnou, občas u něj v dětském centru i přespí. Našla si bydlení, má práci, také ona sama prý dělá ve svém životě „osobnostní pokroky“. Teď jen s obavou čeká na rozsudek, který by je mohl s Oliverem na řadu let rozdělit.
