Jednu dobu o tyhle dětské muže zakopávala i Angelina Jolie. Její první manžel trávil tolik času ve společnosti virtuální überženy Lary Croft, že si herečka sama potají sedala ke kompu a nechala archeoložku v počítačové hře zahynout několika obzvlášť morbidními způsoby. Druhý manžel, přestože o dvacet let starší než Angie, se zase natolik zalekl zodpovědnosti za adoptovaného kambodžského synka, že se radši rozvedl. Až božský Brad Pitt neměl nic společného s postpubescentem a Angelině konečně kvete pšenka…
Jsou muži, kteří odmítají dospět, hrozbou pro lidstvo? Kde se v nich bere, že i ve třiceti, radši než ono staré dobré pokakané domácí štěstíčko, pěstují souboje s virtuálními kyborgy, louskají komiksy, libují si v nadrženém pochrochtávání nad svlečenými slečnami v časopisech typu Maxim a obracejí do sebe pivka v trendy barech?
Můžeme bědovat, že způsob, jakým se časy a muži mění, je poněkud nešťastný, ale vývojoví psychologové už se pouštějí do práce. Dřív život člověka dělili do fází „dětství, adolescence, dospělost a stáří“, dnes k nim přidávají dvě etapy: 1) „prodloužená adolescence“ nebo také „Odysseovy roky – dekáda potulky“ a 2) „aktivní důchod“, což je pomlčka mezi dospělostí a stářím.
Americký společenský časopis City Journal ve svém článku Dítě-muž v zemi zaslíbené připomněl, že ještě v 60. letech znamenala pro pětadvacátníka dospělost to, že byl zaměstnán v továrně nebo možná zařezával jako seriózní pojišťovák. Navíc prostě MUSEL být již několik let ženatý, svou ženu potkal na střední, a protože jedno dítě měl, druhé bylo na cestě a u rodičů už se žilo málo pohodlně, šetřil na vlastní domek na periferii. „Dnešní svobodní mladí muži trčí v hormonální pustotě mezi adolescencí a dospělostí,“ píše spisovatelka Kay S. Hymowitzová pro City Journal. Pro srovnání: v roce 1970 bylo v USA 85 % třicetiletých bělochů ženatých, v roce 2000 to bylo jen 58 %.
Časopis Maxim se ptal svých mladých svobodných mužů, svých typických čtenářů, co chtějí, a získal odpověď: Nechceme dospět. Zatímco takový Playboy prodával sofistikovanou erotiku pro „skutečné chlapy“ („Můj ideální čtenář si užívá ženské společnosti v tiché diskusi o Picassovi, Nietzschem, jazzu a sexu,“ řekl kdysi jeho vydavatel Hugh Heffner), Maxim se zaměřil na postpubescenty. A touto strategií si získal po světě dva a půl milionu čtenářů – tedy víc než konkurence GQ, Esquire a Men’s Journal dohromady.
Ostatně nový mužský druh reflektuje i filmová scéna. Herci jako Jim Carrey nebo Adam Sandler ztělesňují v komediích praštěné, občas trochu nechutné chlápky po třicítce, kteří se neumějí chovat, shání se po vhodné roštěnce a do práce jezdí třeba na skejtu. Podle společnosti Nielsen Media jsou v USA muži mezi osmnácti a čtyřiatřiceti lety největšími fanoušky počítačových her. Téměř polovina těchto Američanů hraje hry v průměru 2 hodiny a 43 minut za den. A to je o třináct minut déle než dvanácti- až sedmnáctiletí hráči!
„Ženy si už v 80. letech začaly stěžovat na ,syndrom Petera Pana‘, dnes těmto mužům říkají pan Nepřipravený a pan Možná,“ píše Kay S. Hymowitzová a dodává, že seriál Sex ve městě těžil svou popularitu vlastně z frustrace čtyř třicátnic nad nedospělostí, neurvalostí a ignorantstvím mužů. Společenští a kulturní kritici vidí problém v krizi mužství. „Hypermaskulinita“ pánských časopisů jako by se snažila vzbudit zdání „starých pořádků“, kdy se ještě muži nemuseli cítit zadupávaní do země feministickým zplnomocněním.
Antropologové ale vědí, že až manželství a výchova dětí byla, je a nejspíš i bude to, co dělá chlapce mužem. Ať se mladí vydovádějí. Není to nakonec lepší, než když je mladý muž společenským očekáváním dovlečen do chomoutu a tam pak stejně dál vysedává u monitoru a střílí na monstra, kterým tajně dal jména své manželky a tchyně, vyčítaje jim, že ho oloupily o svobodu?
O autorovi| Linda Kholová, redaktorka Pátku
