Dnes o marketingových mudrcích, kteří neradi slovesa
Zboží prodává obal, knihy obálka. Překladatel bývá k výrobě obálky přizván, může se vyjádřit k její grafické podobě, často píše text na záložku, vybírá ukázku na zadní stranu a především dává knize název. Samozřejmě se snaží o přesný a výstižný překlad originálního titulu, ale stává se, že ten je z nějakého důvodu nepřeložitelný, a pak se hledají jiná řešení. Jako třeba když sémanticky věrný překlad zní Ledvinové kameny, na takovou knihu by se moc čtenářů nenalákalo. Italské Mal di pietre je totiž překlad ze sardinského mali de is perdas, jímž je nemoc lidově označována, a není tak explicitní a lze ho číst i v přeneseném významu jako „bolest z kamene“.
Některá nakladatelství si ale pro sebe začínají usurpovat právo pojmenovat knihu podle vlastního uvážení. Už jsem dostala smlouvu, kde byl konečný výběr titulu díla výlučným právem nakladatele. Speciálně vyškolení pracovníci vydavatelského průmyslu prý mají know-how na volbu prodejného názvu. Nepodařilo se mi vyzvědět nic konkrétního, jen to, že čtenáři nemají rádi „slovesné“ názvy, zato po „jmenných“ prahnou. Takže rada pro nezkušené autory a překladatele: žádná slovesa v názvu! Nevím, jestli se to vztahuje i na literaturu pro děti a mládež, mě například tituly jako Kale Blomkvist zasahuje vždycky vábily. A také bestseller Jak krtek ke kalhotkám přišel tuto teorii vyvrací, a konečně i kriminální trilogie Stiega Larssona, a to už není čtení pro děti.
Nicméně na názvu záleží, často se ke koupi rozhodneme jen díky němu. Mudrcové z marketingu soudí, že název má být tajemný, rozhodně nesmí vyzradit, o čem kniha je. Jméno růže: ideální! Takový Laurence Sterne by s Životem a názory blahorodého Tristrama Shandyho dneska pohořel. Ani křestní jména už netáhnou, z Pamely by trhák taky nebyl. V souvislosti se jmény musím zmínit román Mrtvá a živá anglické spisovatelky Daphne du Maurier. Četla jsem ho jako dvanáctiletá, s očima na vrch hlavy a srdcem v krku. Až když jsem pak viděla Hitchcockovu adaptaci Rebecca, zjistila jsem, že stejně se v originále jmenuje i kniha. Zajímalo by mě, proč došlo ke změně tak neproblematického názvu. Marketingové důvody to asi nebyly, že by rasové? První překlad do češtiny byl pořízen v roce 1939.
Se zdánlivě jednoduchými názvy bývá potíž. Překládala jsem italský postmoderní román City. Tedy city jako město, italské slovo to není, tak jsem je nechala i v české verzi. Později jsem zjistila, že někdo to četl jako české city, navzdory tomu, že autor na záložce vysvětluje, že kniha je koncipovaná jako město. Jisté je, že jak se jednou název uchytí, je těžké ho z kolektivního povědomí vystrnadit. Poeův The Raven je zkrátka havran, i když je to krkavec. Jindy je název přeložen věrně, ale v překladu vyzní jinak a nevědomého čtenáře může zmást. Například antidetektivka C. E. Gaddy odehrávající se v Římě v době fašismu se jmenuje Quer pasticciaccio brutto de via Merulana (autor využívá římský dialekt). Via Merulana je existující římská ulice. Do češtiny byl titul přeložen jako Ten zatracený případ v Kosí ulici. To, že se z via Merulana stala Kosí ulice, způsobilo, že kdo román nezná, zařadil by ho v knihovničce po bok výše zmíněného Kala Blomkvista (toho od Lindgrenové).
A co si počnu s těmi ledvinovými kameny? Obalím je něčím vábným a tajemným.
Román Mrtvá a živá jsem četla jako dvanáctiletá, s očima na vrch hlavy a srdcem v krku. Ale originál se jmenuje jinak - Rebecca.
O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka
