Gaspar Noé je filmař exorcista. Při vymítání vlastních démonů neváhá vystavit plátnu nejtemnější záhyby své duše. Jeho kinematografické sebeočisty bývají divácky značně náročné. Někteří v Noém vidí jednoho z nejoriginálnějších autorských filmařů současnosti, jiní ho obviňují ze samoúčelného zobrazování sexu a násilí.
Asi nejvyhrocenější diskuse rozpoutal před osmi lety svým filmem Zvrácený, který začal scénou rozmašírování hlavy hasicím přístrojem a posléze pokračoval mnohaminutovou nepřerušovanou sekvencí znásilnění ženy a jejího následného zmlácení do bezvědomí. Bylo to intenzivní, málokdo však mohl tvrdit, že samoúčelné.
Zvrácený tehdy soutěžil na festivalu v Cannes. O Zlatou palmu se loni ucházela i Noého novinka Vejdi do prázdna. Autor ji označuje za „psychedelické melodrama“, což nezní příliš nebezpečně. Pod Noého rukama se však i v tomhle žánru najde místo pro dlouhé explicitní sexuální výjevy a naturalistické krvavé scény. Těžiště nicméně zůstává ve slovu „psychedelický“, neboť velkou část stopáže zabírají drogové halucinace a posmrtné vize.
Noé se nijak netají tím, že zdrojem inspirace k Vejdi do prázdna mu byly jeho adolescentní zážitky právě s drogami. Film v sobě nosil téměř třicet let, přesto v něm něco adolescentně naivistického zůstává. V dobrém i špatném smyslu slova. „Melodramaticky“ potom působí příběh hlavních hrdinů snímku – sourozenců Oscara a Lindy. Když jako malí přišli při autonehodě o oba rodiče, slíbili si, že se navzájem nikdy neopustí. Přestože poté vyrůstají v různých náhradních domovech, v dospělosti se k sobě vrátí: Oscar se přestěhuje do Tokia a coby drogový dealer vydělá dostatek peněz na to, aby tam za ním mohla přiletět i Linda. Nezkažené děvče se v japonské metropoli začne živit jako striptérka.
Oscara však při protidrogové razii v klubu zastřelí policie. Aby dostál starému slibu, sleduje sestru jako duch, podivný padlý anděl nad futuristickou megalopolí.
Obrovské blikající neony Noé děj vypráví nechronologicky. I když ho tu moc není, film má úctyhodnou stopáž sahající ke třem hodinám. Příběh – nebo spíše základní situace, protože Oscar zemře relativně brzo po začátku – slouží jako odrazová deska pro hypnotické vizuály.
Na výrazně stylizovanou výtvarnou stránku filmu upozorní už originální úvodní titulky, vyvedené v obrovských blikajících neonových písmenech sázených kulometným tempem do hudby připomínající zvukový doprovod k videohře.
Film je triumfem Benoîta Debieho – jednoho z nejvýraznějších kameramanů dneška (je podepsaný pod proměnlivou optikou Zvráceného nebo pod apokalyptickými výjevy hororu Vinyan, který právě běží v našich kinech). Ve spolupráci s lidmi z postprodukce se mu podařilo vytvořit pro Vejdi do prázdna unikátní vizuální styl. Ten se v mnohém inspiruje nočním Tokiem, nad nímž se vznáší Oscarovo vědomí. Kamera extenzivně využívá stoprocentního nadhledu a jako můra je přitahována ke všemu, co svítí nebo bliká. A toho je ve filmu dost, protože jeho většina se odehrává v noci prořezávané neony.
Drogové a „zásvětní“ vize však snímek samy od sebe neutáhnou a řídký scénář jim příliš nepomáhá. Nosné jsou v něm hlavně tři linie. Jako ve Zvráceném, jehož originální titul zní Irréversible – Nezvratný – tu Noé proti sobě staví idealizovanou minulost a temnotu současnosti, způsobenou něčím neodčinitelným. Postupně mění význam titulního prázdna: nejdřív jím jsou drogy, potom smrt a nakonec život sám. A prostřednictvím dlouhých, klouzavých záběrů také tematizuje povahu paměti.
Mezi tím se však Vejdi do prázdna utápí ve zmíněných sexuálních a krvavých výjevech, jejichž řada se stane téměř nekonečnou. Mnohé scény jsou takzvaně „o ničem“ a zřejmě mají jen podpořit snovou atmosféru. Ke konci i působivá práce s kamerou přerůstá v manýru.
Noé režíruje jistou rukou a to, co by divák mohl považovat za chybu, je jeho záměr. Svůj film ostatně po uvedení v Cannes ještě přestříhával. O tom, zda sebeterapeutickou funkci Vejdi do prázdna splnil, se můžeme jen dohadovat. Dá se ale říct celkem s jistotou, že od publika vyžaduje velkou diváckou investici, které mnozí nebudou schopni.
***
Noé se nijak netají tím, že zdrojem inspirace k Vejdi do prázdna mu byly jeho adolescentní zážitky právě s drogami. Film v sobě nosil téměř třicet let, přesto v něm něco adolescentně naivistického zůstává.
Na výrazně stylizovanou výtvarnou stránku filmu upozorní už úvodní titulky vyvedené v blikajících neonových písmenech a sázené kulometným tempem do hudby připomínající doprovod k videohře
Vejdi do prázdna (Francie/Itálie/Německo 2009) Scénář a režie: Gaspar Noé Hrají: Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Marina Stone a další
